Je to vážně ironie, že to muselo skončit právě nyní.

Je to vážně ironie, že to muselo skončit právě nyní. V ten moment, kdy jsem si konečně začal věřit. Ty jsi mi vůbec poprvé řekla, že mě miluješ jako první. Byl jsem na vrcholu radosti, začalo mi konečně docházet, že nejsem na pořád ztracen v samotě, začalo mi docházet, že mě jde milovat. Chtěl jsem se ti svěřovat, tak moc, po tom jsem vždy toužil. Konečně jsem věděl, že o to stojíš, konečně jsem si to uvědomil. Ale bylo už pozdě, pozdě! Po prvé jsem se ti svěřil a ty jsi mě vyslechla, ale stalo to, čeho jsem se bál, špatně sis to vyložila. Má slova nebyla výčitkami. Myslel jsem si, že oceníš, že ti konečně taky trochu odhalím vlastní nitro, ale bohužel moje jádro je prohnilé a ty jsi to nějak neunesla. Už jsem měl srdce naplněné vírou, to čemu jsem nikdy pořádně nedokázal uvěřit jsem nyní nejen cítil v srdci ale dokonce jsem to i věděl. Věděl jsem, že mě miluješ, dřív jsem to také cítil, ano celou dobu jsem to cítil někde hluboko v srdci, ale můj rozum to odmítal pochopit, chtěl pořád nějaké hloupé důkazy. Dostal je, ano dostal. Pravému štěstí jsem byl už nadosah, ale ty jsi to vzdala, v ten moment, kdy jsem o sobě přestal pochybovat.