Ranní zápolení s nedostatkem času

Ráno mi v 5:45 zazvoní budík, 5:47 druhý (milujeme mobily). To už se vykopu z postele. Jdu do koupelny, vyčůrám se, při pohledu do zrcadla se nejdřív leknu a pak se začnu smát. Co se mi to zase stalo s vlasama? Utvořilo se mi tam afro! Umyju si obličej (lehce oslintaný) a z očí vymyju ospalky, abych se přesvědčila, že to není sen. Není! Popadnu hřeben, začnu tu hrůznost rozčesávat. Po 30 vteřinách je to hotové, sice se našlo pár uzlů, ale dá se to přežít. Pak to hodím do gumičky, samozřejmě se mi půlka všech pramenů uvolní. Po dalším pokusu jsou vlasy jakž takž z obličeje pryč. Popadnu kartáček, zubní pastu, samozřejmě zapomenu kartáček namočit, takže posléze na vlastní zuby zkoumám tvrdost kartáčku. Po čištění si dám velmi krátkou sprchu. Zjišťuju čas a propadám panice. Naházím učebnice a sešity do tašky, něco jako vždy zapomenu. Jó, kdybych si to připravovala večer, byla bych v klidu. Ale to by nebylo to pravé ořechové.
Po "přípravě" tašky začíná obvyklé rozhodování co si vezmu na sebe. Kalhotky, ponožky a podprsenka neznámo kde, nakonec je naleznu v koši s čistým prádlem. Nakonec se rozhodnu pro červenou sukni, černé triko a černé pončo. Jo, to by šlo. Zezdola už na mě ječí máma, ať pohnu, nebo jede beze mě. Přilítnu dolů, zjišťuju, že nemám mobil. Vracím se, cestou popadnu ještě mp3 přehrávač. Dole opět zjišťuju, že jsem něco zapomněla, a sice diář. Máma už začíná vyšilovat. Vracím se dolů, nandavám si boty. Sakra, nějak to nejde, musím si na to sednout. Šála, kabát, můžeme jít. A sakra, klíče a vodu. Ještě pusu psovi a jdeme. Cestou si vyslechnu řeči typu že příště se na mě máma vykašle a jede sama. K tomu nezapomene přidat jedovatou poznámku, že mám v pokoji bordel a že bych si aspoň mohla ustlat postel. Jenže, kdo to má stíhat???