Tolik nenávisti

Vytvořil jsem v tobě tolik nenávisti, vůbec nerozumím tvému výrazu, už dřív jsi takový mívala. Je v něm vidět ten hněv, ta zlost. Proč jsem se ti jen tolik zprotivil, vážně nejsem tak zlý člověk. Já vím mám svoje chyby, ale ty jsi mi už tolik pomohla, tolik… Nikdy bych nečekal, že tě dokážu proměnit v něco takového, tolik mě to mrzí, teď se ti ani nedokážu podívat do tváře, aniž bych neviděl to pohrdání, tu nenávist. Jsem před tebou tak slabý, nikdy nevím co říct, bojím se, že každé moje slovo je jen další dýka. Vždycky jsi byla lepší, ale pochop to co tě ve mně tak zklamalo, za to já nemohu, to jakým jsem se stal způsobilo moje okolí. Ty jsi mi tolik pomohla, už to vypadalo tak nadějně, skutečně. Nyní se bojím, že je vše opět ztraceno. Chceš po mě čas, řekla jsi, že to bude určitě lepší, když za tebou nepolezu. Tak dobře, snad jsem ti dal dost najevo, jak mě ten čas bolí. Jsem bez tebe nic. Mrzí mě, že jsi taková, bojím se, že v tobě nezůstalo dost lásky, aby překonala tu nekončící nenávist,k kterou ke mně cítíš. Nemůžu nic dělat, mám strach, že už je úplný konec. Nyní budu čekat… snad to vydržím, ztrácím naději… tvá slova se mi vryla do paměti, „To bude nejlepší!“ Nešlo ani o ty slova, spíš šlo o to, jak jsi je řekla, bylo v tom tolik nenávisti, vyděsilo mě to. Jedno vím jistě, pokud ve mně už nikdy nedokážeš spatřit dobrého člověka, nemám nikdy naději na tvou lásku.
Bojím se, že už pro tebe opravdu znamenám jen nepřítele, už ti na mě nezáleží? Vyčítáš mi, když ti říkám věci co tě bolí, když ti říkám, jak se cítím, jenže ty to děláš mnohem víc než já, copak sis toho nevšimla? Akorát já ti nikdy neříkám, že mě bolí, když se trápíš, protože takhle bychom se mohli do nekonečna točit v koloběhu další a další bolesti.