Vzpomínky

Každý máme své vzpomínky. Některé jsou krásné, ale najdou se i nehezké a bolestivé. Určitě to každý znáte.
Vzpomínka, to je něco, co vám zůstává na celý život. Pokud se vám vryje do paměti, už se jí nezbavíte. Snad to je dobře, kdyby nebylo, asi bychom nevzpomínali.
Ale na co člověk vzpomíná nejčastěji? Bezstarostné dětství, nebo snad jenom nějaký vyhraněný zážitek, na který nechce ani za boha zapomenout? Nebo zapomenout chce a jenom to nejde? Jsou totiž vzpomínky, na které se snažíte všemožně zapomenout a ani neustále trýzní vaši dušičku a srdíčko. Taktéž mohou být z dětství, stejně jako jimi může být jediný nepříjemný zážitek. Při každém vybavení nás zamrazí v zádech, chce se nám i plakat, cítíme bolest, která nás sužuje.
Kolikrát pociťujeme i nutkavý pocit, že vše, co se událo, je pouze naše vina, jenom naše a nikoho jiného, my jsme ti nejhorší. Možná nás to sužuje natolik, že se někomu chceme svěřit, někomu vylít to své bolavé srdíčko. Od něho čekáme podporu, třeba i objetí. Ovšem, jsou i případy, kdy se rozhodnete někomu svěřit, cítíte k němu důvěru a on vás zklame. Neposlouchá vás, vy něco dořeknete a on si začne mluvit to své, vy máte jenom pocit, že jste mluvili sami pro sebe. Nebo se vám dokonce i vysměje, pak ztrácíte důvěru úplně, nejen k němu, ale i k ostatním lidem, bojíte se, že vám udělají to samé. A už jen truchlíte a všechnu bolest dusíte v sobě a nemůžete si pomoci.
Vrátíme se ovšem ke vzpomínkám, trošičku jsme odbočili, ale to nevadí, teda snad.
Přehrabuji se v srdíčku, třídím si vzpomínky na hezké a bolestivé. Lehce si postesknu na věk, kdy jsem nic netušila o slově, které se vyslovuje jako život, ta věc, jestliže se tak dá život nazvat, která je plná bolesti a zvratů. I ráda bych se vrátila do dětských let, do nic netušícího života, života, kde si nic neuvědomujete, bohužel, postupem času začnete poznávat, jak se vše má, co to je ten bezstarostný dětský život.
Jako děti jste si přáli být dospělí, dělat svá rozhodnutí. Třeba i řídit auto, motorku, jenom abyste byli dospělí, konečně zestárli a nemuseli být těmi dětmi.
Jen si vzpomeňte. To byly časy, že? Dětský smích se mi rozléhá v uších jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Něco tak okouzlujícího, vzpomínáte? Smát se na celé kolo a nevnímat reakce okolí, možná jste někoho okouzlili natolik, že se na chvíli v dnešním uspěchaném čase pozastavil a zasnil, zavzpomínal na svoje dětství, na svůj smích, jak se smávali s kamarády. Na chvíli se mu třeba i udělalo lépe, udělal jste mu radost, že jste mu dokázal připomenout jeho smích, nebo jste ho rozesmutnil, protože on zatoužil být vámi, alespoň na malý okamžíček.
S postupem času přibývá věk, ale rozšiřuje se i okruh vzpomínek. Ještě nejste natolik vyspělí a vzpomínka pro vás znamená, dám příklad, školní výlet, který proběhl, možná se vám líbil, možná také ne. Ale vzpomínka pro vás znamená něco jiného, než třeba pro 30 lettého člověka, který vzpomíná na minulý čas. Nevzpomíná na školní výlet, možná ano, na všechny školní výlety, aby si vybavil, jak se měl krásně. Byl malý, nic ho netrápilo a všechno mu bylo jedno, nic nechápal, ničemu nerozuměl. Až postupem času si začal vše uvědomovat.
Možná až déle zjistíte, že vaše dětství nebylo tak fajnové, jaké se vám zdálo, možná zase zjistíte, že bylo úplně krásně, jak jste vůbec nemysleli. Změníte svůj pohled na vše.