Můj život

Přemýšlím nad svým životem. Už zase a pořád. Podruhé ve formě psané úvahy (dávané sem na Liter). Naposledy a poprvé jsem se o to pokusila před přibližně dvěma lety (přezdívka h@s). A dnes? Pokouším se zrekapitulovat svých už 17 let, co jsem tady na tomhle světě zažila a „úspěšně“ snad prožila a přežila.
První boj jsem sváděla při porodu (tak jako každý), později jsem se prala se sestrou o postýlku, hračky a o místo v rodině. Ten boj o místo v rodině, v srdcích rodičů a příbuzných, jsem nemohla vyhrát. Byla jsem druhorozená. Ta druhá. A stále jsem. Zvykám si, postupně stále víc. Ale občas mě to zamrzí. Tebe to nebolí? Nestěžuji si na nedostatek lásky. Podvědomě tu lásku rodiny cítím, ale nedostatek objetí, pocit nezájmu o mou osobu, slova – to mi chybí.
Takhle zpětně vidím, že jsem se už od školky víc kamarádila s kluky. Prostě si s nimi víc rozumím. A holky – kámošky? Na ně jsem měla asi smůlu. O upřímném přátelství s nějakou nemůže být ani řeč. Kluk mi možná nikdy neporozumí tak jako holka, ale ten jeho odstup mi mnohokrát ukázal, že mám tendenci dělat z komára slona. Velkého růžového slona.
Zjišťuji, nebo si to možná jen přeji, že už jsem skoro dospělá, už ne tak dětsky naivní, bázlivá, ale přece jen s pár dětskými sny. Že už vím, jak život dokáže dávat pěkně tvrdý rány a těžko se nalézají lidé, kteří umí rány zacelit. Jak lidé nejsou vždycky hodní, že umí i ubližovat, třeba i schválně.

Nehledám dokonalé, ale spokojím se s přijatelným. Na dokonalost už nevěřím.
Už nevěřím na prince na bílém koni. Nepotřebuji prince, abych byla šťastná. Stačíš mi ty.
Někdo mi otevřel oči. Lhát dokáže každý. Nevinnost se lehce zneužívá. Blbost a naivita se nevyplácí. Za chyby člověk platí.

Teď už jsem zase moudřejší o pár nových zkušeností. Spoustu se toho ještě musím naučit. Něco nikdy nechci umět a něco se naučit nedokážu....
Dnešní svět ničí spoustu životů. O můj mu taky šlo. Hodně lidí mě nenávidělo a stále nenávidí, ale... já prostě chci žít. Vytvořila jsem si kolem sebe zeď, za kterou pouštím málokoho. Netvrdím, že je to nejlepší způsob, ale... díky svojí nezávislosti, takové té hrdosti a pár opravdových přátel, jsem se vyhrabala ze dna. Oživla ta mrtvá holčina, kterou se někdo pokusil zadupat do země. Děkuji svému okolí, protože mi moc pomohlo a ukázalo mi, jak mám zase žít. Naučili mě se smát, tak jako v dobách bez starostí, radovat se ze všedností. Bavit se a rozesmívat přátele. Trošku mě popostrčili, abych zase žila svůj život. Ne ho jen přežívala.
Ještě mám před sebou spoustu věcí, kterých chci dosáhnout. Zažila jsem smutné a bolestné chvilky. Záviděla jsem klid a štěstí ostatním, kterým se to vyhnulo.
Myslím si, že už nikdy nenaletím na prázdné řečičky, že budu pomáhat ostatním, jak nejlépe dovedu. Že si půjdu za tím, co chci a že budu milovat ty, kteří si to zaslouží.
Snad budu žít tak, abych si život zasloužila. A nemám v úmyslu se svého života lehce vzdát.
Tohle není asi moc hluboké zamyšlení, ale tohle mě prostě napadá, pokud jde o můj život. Jsem detailistka, ale v tomhle psaní nejde o detaily, ale o to, co podstatného jsem si z toho odnesla. Jak jsem se změnila. A pořád se měním. V něčem jsem nejistá, tápu – ale snad se najde někdo, kdo mi poradí, když nebudu vědět co a jak...
Takže můj život je plný chyb, smutku, radosti a blbostí, ale je můj. Jsem za něj zodpovědná...