Nejde zapomenout

Snažíš se mě vymazat. Po tom všem, nemůžu tomu stále uvěřit. To si opravdu myslíš, že jsem ti chtěl ublížit? Opravdu si myslíš, že bych byl tak zlý? Nechápu, že se ode mě dokážeš jen tak odvrátit a dělat jako bychom se ani neznali. Co mám asi dělat? Miluji tě! Jak mám bez tebe asi žít? Každá vteřina je tak nanicovatá. Já ti jenom odhalil moje nitro, proč naše láska nebyla silnější, než moje nedokonalost. To mě tu necháš jen tak? Samotného? Myslíš si snad, že tak to pro mě je lepší? Zajímá tě, jaké to pro mě je? Je to asi prázdnota, která mi neustále svírá hrudník. Nedokážu tě přestat milovat. Vím, nechoval jsem se správně, tolikrát. Jenže víš, to ty mnohokrát taky ne, často jsi mi dokázala ublížit, slovy, pohledy. Jenže ta láska byla silnější, ačkoliv jsem kvůli tobě ronil slzy, nikdy bych tě nedokázal jenom takhle opustit, skoro beze slova. Utéct tímhle nenávistným způsobem. Popravdě, nevěřil jsem, že jsi schopna být ke mně taková, ty jsi přeci lepší než já… taky by se dalo říct, že dokud jsem byl tvůj anděl, miloval tě a pečoval o tebe tak bylo všechno v pořádku, ale jakmile jsem začal s mým trápením, tak jsi se složila. Špatně sis to vykládala, ten problém byl vždycky o mě, mrzí mě, že jsi přesvědčená o tom, že jsem tě chtěl trápit, Že jsi ztratila důvěru ve mně. Ze všech lidí na světě jsem tebe miloval nejvíc, pořád tomu tak je, ale ty jediná jsi mě pomalu začala nenávidět. A to mi opravdu nejde k rozumu…