Stále o mě někdo zakopává

Stojím na zastávce a čekám na autobus. Je 7:03. Kolem mě je spousta lidí, protože však mám ještě rozespalé oči nějak zvlášť si jich nevšímám. Můj pohled skáče ze světélkující informační tabule o příjezdech do tmy odkud čekám vynoření se autobusu číslo 15. Třeskutá zima, padající sníh a "patnáctka" nikde. Najednou se kolem mě všichni otáčejí a sledují osobu, která se pomalu sune k zastávce, na zádech má špinavý batoh, v ruce polámanou berli a na hlavě kšiltovku značky PUMA. Vypadá to, že roční období je jí ukradené, otupělostí už zimu nevnímá a na opovržené pohledy lidí si zvykla. Bezdomovkyně Růžena.

Během našeho života se setkáme s mnoha "sockami", jak se hovorově bezdomovců říká. Většina lidí si představí člověka, který nechce pracovat, popíjí krabicové víno a kouří kusovky. Bohužel to ve většině případů je pravda, ale proč všechny bezdomovce házet do jednoho pytle. Zkusme si je trochu roztřídit (ikdyž rozdíly jsou minimální). 1.Bezdomovci ochránci zvířat. Na olomouckém hlavním nádraží se tento typ vyskytuje nejčastěji. NIkdy jsem však nepochopil, zda jejich společníci (psi) mají v lidech vzbudit soucit nebo je mají prostě rádi, taky mě napadá varianta, že je mají kvůli obraně (před policií?) sebe samých. Další skupinou jsou bezdomovci prosílci. O co, že prosí? Pár drobných, cigaretku... Třetí a poslední skupinou jsou bezdomovci povaleči. Ti nikoho neobtěžují, jen tak se potulují po světě a snaží se udržet při životě.

Schválně jsem vynechal jednu skupinu, která mi k těm ostatním jaksi nesedí. Bezdomovci oběti. Modelová situace: Manželé. Žena se s mužem rozvede a protože na tom muž není finančně zrovna nejlépe žena mu za pomocí šikovného advokáta odpáře vše na co má nárok. Muž upadá do depresí, nechodí do práce a dostává výpověď. Nemá rodinu ani přátelé, na něž by se mohl obrátit. Nezbývá mu nic jiného než spát "pod mostem". Je to bezdomovec v pravém slova smyslu? Podle mého názoru není. Společnost mu ublížila a on se s tím nedokázal vyrovnat. Za pár let si však člověk na ulici zvykne a svoji pozici ve společnosti neřeší. Myslím si, že návrat do normálního života by pro něj mohl být šok a způsobit mu řadu problémů. To dokazuje i mediálně známý případ jistého bezdomovce obdarovaného ubytováním, prací a stálým příjmem za záchranu odloženého dítěte v popelnici. Podle všeho mu nový život nevyhovoval a raději se vrátil zpět na ulici. Proč?

Bezdomovci jsou uzavřenou komunitou , která na mě působí, že o pomoc ani nestojí. Mají to jednoduché, nepracují, nestarají se o nic a jejich jediná životní náplň je obstarat si nějaké jídlo. Nic víc, nic míň. Tak proč to měnit? Proč si přitěžovat, když to jde mnohem jednodušeji.

Na chvíli se vraťme k Růženě. Nastoupí do přijíždějícího autobusu (myslíte, že má jízdenku?) a jede neznámo kam. Všichni se jí vyhýbají a jejich pohledy jsou opovrženíhodné. Pán, ke kterému si přisedne raději mění místo. Každý pasažer toho autobusu někam patří, jeho cesta má nějaký cíl. Růžena neví, kam jede. Prostě jen jede. Bez myšlenky na to, kdo ji čeká na konci. Po pár minutách vystupuji a Růžena mě nechává chladným. Přesto by mě zajímalo jaké je její životní pozadí. Třeba zrovna Růžena nezapadá do mého dělení a je obětí společnosti, která je nyní vůči ní nesnášenlivá.

Jak se ale říká každý svého štěstí strůjce. Pokud si budou opravdu přát dostat se zpět, tak si myslím, že jim podáme pomocnou ruku. Jestli neudělají nic jejich propast mezi šancí na dobrý život a život mizerný se bude prohlubovat. Chyba je v nás, chyba je v nich. Někdo ale začít musí...