Tvou bolest nářek nezhojí, pouze prozradí (P.Syrus)

Je to sotva pár minut co jsem na jednom z mnoha blogů narazila na citát, který mi připomněl jednu z těch moudrostí co mi máma řekla. Pravda ona to sice neříká takhle uhlazeně, ale podstata je stejná. Když jsem byla menší, plachá a chvílemi i dost nejistá, tak mi máma říkala:... ,,Když tě něco rozhodí, tak se snaž ať tvé slzy nevidí ten kdo ti je způsobil.“ A měla pravdu. To co mi říkala ona i ten citát, mi ale vnuklo další myšlenku. Proč je tolik lidí co chtějí vidět slzy toho druhého? Proč si mnohdy neuvědomují co způsobují? Zajímalo by mne co takové lidi nutí k tomu, aby byli tak hnusní. Co je to proboha za úspěch dohnat druhého člověka k slzám? Myslím, že ať jsou lidé jakkoli civilizovaní, tak některé věci z dob, kdy běhali za mamuty zůstávají. Skryté, ale pořád přítomné. Je to smutné, že se najdou lidé schopní hrůzostrašných věcí. Když si třeba vzpoměnu na případ stopařky, kterou unesl starší pár a chtěl si hrát na doktora. Děsivé. Děsivé je to o to víc, že to není smyšlené, že se takové věci skutečně dějí. Myslím, že toto asi v životě nepochopím. A tak mně napadá... že to ani pochopit nechci... Jen bych ráda, kdyby se takové věci neděly. Jenže vím, že se krutí lidé najdou i nadále... a to jen pro pár slz...