Smysl života

Smysl života?? Kdekdo ho hledá a mnozí by za naleznutí odpovědi na tuto kratinkou otázku dali Bůh ví co. Proč je to pro nás vlastně tak moc důležité? Často přemýšlím, ale sama nevím. Nač se po tom pátrat, vždyť nám musí stačit, že jsme se narodili, mnozí z velké lásky a že máme tu úžasnou možnost vykonat velké věci. Samozřejmě nemusíme, ale můžeme. A už to samotné slůvko, že něco můžeme, že se můžeme nadechnout, na někoho usmát, koupit si lístek na náš oblíbený film, skupinu, zajít si na báječnou večeři, je kouzelné. Musí nám přeci stačit, že jsme svobodní. To je podle mne smyslem života. Člověk musí cítit svobodu, aby mohl být šťastný. Žil-li by uvězněn na temném místě, každičká prostinká radost z paprsku světla, který by si tudy našel cestu, by neměla podstatnější význam, protože onen nešťastník by zoufale věděl, že celé slunce nikdy nezahlédne. Svoboda není samozřejmostí, je to dar, který nám byl dán, abychom mohli činit. Jeden slavný muž kdysi řekl, že je pro něj smyslem života zrcátko, které našel za války. Díky němu může odrážet světlo do míst, kam by se bez pomoci nikdy nedostalo. A každý z nás, aby rostl a byl silný, potřebuje světlo. Krásný názor. Ať tak či tak, moc ráda bych vám vyprávěla jeden příběh. Žil muž, který zarytě věřil , že se v Indii nachází stařičký klášter, v něm papyrusové svitky a na každém z nich je vyobrazen život nás všech. Jeho, můj i tvůj. Desítky, tisíce, milióny svitků, do nichž byl vepsán den vašeho zrození, čas jak bude plynout, co zachová, co ušetří a naopak co vydá napospas čemukoli. Každý svitek bude zakončen tou magickou hranicí, smrtí. Hloupost, smyšlenka?? Ten muž hledal. Až jednoho „šťastného“ dne dorazil k prahu kláštera. Mniši mu vydali patřičný svitek, který náležel jen do jeho rukou a on se zatajeným dechem četl a zjišťoval, co ho nemine. Četl osud svůj. Věděl, že na konci narazí na den, kdy vydechne naposledy. Byl však tak posedlý, že ho to neodradilo. Celý život věděl, že zemře, ale až teď měl jistotu, kdy. Neplakal, odcházel s podivným pocitem naplnění. Pokládal za štěstí, za smysl života, že ví jak nepromarnit jediný den. Plnil si své sny, začal věřit v Boha, aby mu Bůh odpustil jeho pošetilost a neposlal ho do horoucích pekel. Ale byl doopravdy šťastný? Každé ráno vstával s pocitem bolesti v srdci, kterou podněcovala pravda, že se připravil o klid. Každý večer počítal, kolikrát se ještě pomodlí na dobrou noc, než ulehne naposledy. Proklínal při tom hvězdy, které prozařují temnotou a zářit budou, ačkoliv on už neucítí rosu v trávě?? Podle mne peklo. Dny plynou rychle a člověk není schopen zastavit čas. Jednou se úlekem jeho oči pozastaví na obávaném dni a co bude následovat?? A co teď?? Jak zemřu?? Pozvu pár přátel, posedíme, vyrazíme ven, rozloučím se. Ale pak náhle zjištění. Co když mě srazí auto?? Někdo mě probodne, střelí. Budu ležet v kaluži krve někde na dlažbě a budu se smát všem naivkám, kteří se mi budou snažit pomoci a já mezitím zešílím, protože pochopím, jaké prokletí jsem si dobrovolně vybral. A tak tento muž zůstane raději doma, otevře si láhev dobré whisky, bude přemítat o svém životě. Jaká ironie, uvědomí si. Co když se najednou začne dusit a vykašle si své vlastní plíce, a nebo se země otřese a on bude ležet pohřben pod svými vlastními stěnami?? Ví, že je v kleci, ze které není už úniku. Nezbývá mu nic než bezmocně sedět ve svém pokoji. Venku se stmívá a on pro jistotu vypojil elektřinu, touto silou by nechtěl skonat, zastavil plyn a přemítá. Sedí, křečovitě a strnule, strachy nemůže ani promluvit. Čeká. Tak kdy?? Za minutu, dvě?? Kolik času ještě mám?? Panika už zachvátila jeho smysly. Nadechne se. Je to už naposledy?? Uklidní se, protože vydechne. Vše se opakuje, jak dlouho ještě?? Já přeci nechci umírat. Bože prosím, pomoz mi. Cítí křeč na prsou a bolest, jež ho znehybní. Nemůže se už pohnout, bolest jím škube, on už nad sebou nemá kontrolu. Jeho srdce takový nápor nevydrželo. Zradilo ho, stejně tak, jako on zradil sám sebe. Kdyby nezamířil do odlehlých koutů Indie, nalézt smysl života, šel by ráno koupit chléb??