Co to se mnou kurva je???

Dnes ráno jsem se probudil. Myšlenky se okamžitě přesunuly směrem k tobě, bylo mi tak na nic. Stejně jako dřív, když jsem tě ještě neznal, možná ještě víc. Jsem sám! Každou minutu jsem na tebe zase myslel, konečně bych tě měl zase vidět. Nakonec jsem se dočkal, pozoroval jsem tě z okna, jak odcházíš, byl jsem rád, že jsi v pořádku, byl jsem rád, že tě zase vidím, moje srdce se roztlouklo. Přišlo mi to málo, nedokážu to bez tebe, pořád mě to tak svírá, kdybych alespoň věděl, že ti je lépe, že ti je beze mě lépe. Chci vidět, že jsi šťastnější. Musíš být! Jel jsem s tebou. Zase jsem s tebou jel tvoji cestu domů. Doufám, že sis mě nevšimla a myslím, že nevšimla. U metra jsi se několikrát usmála, zase jsem viděl tvůj úsměv, který je pro mě víc než zázračný. Celou cestu, úplně celou, každou vteřinu mi srdce závodilo jako o život. Jak tě mám přestat milovat? Do hajzlu! To nejde! Chvíli jsem se zděsil, bál jsem se, že mě spatříš, bál jsem se, že se tvůj výraz promění zase v ten opovržlivý. Mám strach. Proč mě tolik nenávidíš? Vždyť tohle se nedá snášet. Doufal jsem, že právě ty jediná mě dokážeš pochopit, doufal jsem, že naše láska překoná moje chyby... doufání, naděje... Nikdy se nic nezmění, je mi ze mě na nic, chovám se zase jako idiot, sleduji tě cestou, pak nasednu do jiné tramvaje, abych nebyl tak nápadný, ale pak vystoupím a snažím se doběhnout tvojí tramvaj, jakoby to snad bylo v mých silách, akorát jsem skončil celý od bahna a viděl konec vozu... Snad mě to přejde, zase mi bude líp, musím doufat. Ale jedním si jsem opravdu jistý, nedokážu tě přestat milovat, ty jsi ta pravá a jiná pro mě už není, jinak bych si s tebou nikdy nezačal, kdybych si to nemyslel. Nejsem takový, jsem jiný! Doufal jsem, že ty mi porozumíš, já nejsem anděl! Moc rád bych, ale jsem jenom člověk, mám svoje chyby a pocity, obojího spoustu. Nejsi jediná, která je zlomená životem, lidmi a láskou. Ani nevíš, jak jsi mi pomohla a jak ti jsem vděčný, s tebou jsem v sebe zase pomalu začínal věřit, mrzí mě jakou bolestnou cestou to probíhalo. Nikdy! Jsem ti nechtěl nijak ublížit. Spoustu věcí jsi si tak špatně vyložila, jistě byly to moje hloupý chyby, moje špatný pocity, pocity nemocnýho srdce. Doufal jsem, že mě z toho dostaneš, že mě vyléčíš, měl jsem v tobě veškerou naději. Teď tě mám plnou hlavu, moje srdce je pořád tvoje, ikdyž už jsi ho nejspíš někam zahodila. Miluji tě, ale taky se tě bojím. Bojím se, že v tobě vyvolám nenávist. A tak se snažím držet dál. Dřív jsme si byli tak blízko, i když jsme byli vzdáleni jeden od druhého. Dnes jsem od tebe byl pár metrů a při tom jako bys byla v jiném světě, do kterého já nemůžu.