Strach

Venku prší... připomíná mi to lanka silonu, tak blízko jsou u sebe kapky...
Zvláštní síla tlačí mi do hrudníku a já mám pocit, že se udusím, nemůžu se nadechnout a i když do sebe vzduch natáhnu, jakoby to nepomohlo a já hrozně těžce oddychuji...
Svět kolem je plný krás a divů, dobrá nálady i zarmoutilosti... vždycky má cenu žít...
Mít přátele kolem sebe a vědět, že se máš o koho opřít, to je krásný pocit, dává ti sílu žít i v těžkých chvílích, kdy sama nemáš chut jít dál, kdy bys nejraději ulehla a spala po zbytek života, až do konce světa...
Někdy překypujeme radostí z toho, jak úžasné lidi máme kolem sebe.... a pak... najednou se všechno převrátí a začínáme mít strach o své blízké, vždyt je tak lehké o ně přijít...
O bratra, o rodiče, o ostatní příbuzné, o spolužáky, o lásky... o zvířátka...
A to je ta podivná tíha na hrudníku, to je to, proč někdy večer nemůžu usnout...
Nebojím se téměř ničeho.. ale bojím se o své nejdražší...