Beznadějná..

Tak mám zase slzy v očích...
Sedim tu v křesle, svítí na mě odpolední sluníčko, skrz řasy to blýská takový maličký duhy, záblesky světla...proniká až do těch slz...svět je skrz ně tak divně zkreslenej, rozmazanej..kdoví, třeba to je skutečnej svět, pravej obraz a to co vidíme normálně je zkreslený..všechna ta naděje a láska..."Nechceš snad zapomenout, jak stál jsi u dveří.." - tahle písnička je hrozná. Je v ní tolik pravdy, až to bolí, až to drtí srdce na kousky.
chce zapomenout
a ve mě zbylo jen takový divný prázdno..
copak to nevidí, neví, že jsme pro sebe úplně dokonalí, jak do sebe zapadáme...jak je to jenom možný někoho tolik milovat a on už necítí nic, to já prostě v životě nepochopim!!! že ho nikdy nemůžu mít u sebe protože mu pohled do mých očí nic neříká, že ho vedle sebe bude mít nějaká jiná holka pro kterou nebude znamenat ani zpoloviny tolik, co pro mě, to je strašný...
Proč na něj sakra nemůžu už konečně zapomenout, tak mě to zabíjí
proč se blízko něj cítím jako doma, proč vymazat ho pro mě pořád znamená přestat dýchat....
když jemu je to jedno