Stálé zmítání v divných pocitech

Jako obvykle mě budí myšlenka na tebe, až příliš brzo před svítáním... Jsem nesmírně zmatený, chvílemi, jakoby mi docházelo, že ta chyba je i tvoje, tedy alespoň to co považuji já za chybu... Pro tebe už to nejspíš chyba není, mám namysli to, že se naše cesty rozešly... Někdy si říkám, že kdybys mě doopravdy a z celého srdce milovala, tak by se tvá láska nemohla vytratit jen tak... Nemohla bys beze mě přeci jen tak žít a dělat, že jsem nikdy neexistoval? Mě to taky nejde! Říkám si, že pokud v tobě byla láska ke mě, měla jsi se mě snažit spíš chápat, případně se mnou o těch problémech mluvit, ne si pěstovat nenávist ke mě.... Sama jsi o mě pochybovala... Všechno to vypadá tak, že to pro tebe není problém mě smazat, vypadá to tak, že jsi mě doopravdy nemilovala... Ale tomu se nedá věřit.. Ne po tom všem.. Já pořád věřím, že to děláš akorát kvůli tomu, abych "lépe" zapomněl, nebo si to tak alespoň ospravedlňuješ... Někdy si říkám, že to děláš kvůli mě a že nejsi taková, sebelítostná. Ne tomu nevěřím! Ty jsi lepší! Zajímáš se o své blízké, třeba si myslíš, že tohle oddělení je pro mě nejlepší cesta. Není tomu tak, já už před sebou žádnou cestu nemám, kdybys mě poznala ještě víc a neměla na mě takový pohled, zjistila by jsi, že nedokážu zapomenout... Zklamal jsem tě a ty jsi nenašla dost pochopení, abys poznala, že ten o kom jsem pochyboval jsem byl vždy já... Je to vážne zvláštní, ty tvoje nenávistné pohledy a slova mě ubíjely. Musel jsem tě moc zklamat, když jsi si o mě udělala takový obrázek.. Tolik mě to mrzí, vždy jsem tě miloval.. Já...doufal jsem že mi pomůžeš a hlavně, že mě pochopíš, kdo by mě mohl pochopit lépe jak ty, vždyť ty máš o sobě taky pochybnosti... Je mi to tak líto, teď je mi příšerně...