SMUTNÝ PŘÍBEH ,KTERÝ SE STAL!

Je pozdě večer 6.11, právě skončilo fotbalové utkání mezi menchestrem united a leverpoolem. Jelikož jsem horlivá fanynka fotbalu, tak důležitý zápas mi nemohl uniknout, i když končil pozdě večer. Vypnula jsem televizi a šla jsem z obýváku odnést nadobí do kuchyně. Ručička na hodinách právě ukazovala jedenáct. Už teď jsem věděla, že ráno nevstanu. Ještě rychle sklenička vody a ukrojit chleba, vím, že by se na noc neměla, ale chuť na čertvý ukrojený krajíc mě zmohla. Sedla jsem si ke stolu, otevřela magazín a už už jsem koukala, co bude v televizi zítra. Když jsem dojedla, zkontrolovala jsem, jestli je všechno vypnuté z elektriky a šla jsem do svého pokoje. Nejdřív jsem musela projít dlouhou chodbou, podlážděnou tmavě hnědými dlaždičkami. Když jsem tak kráčela, v hlavě se mi honili myšlenky, na další den. Na nevděčné ráno, dlouhých 6 hodin ve škole, potom domů a jít k sousedům, tam bydlí moje nejlepší kamarádka, vždycky si spolu hrajem, nebo jenom tak sedime a povídáme, mají úžasného pejska Bena. Je to jenom nějaký oříšek, má krásnou zlatavou barvu a je to ten nejlepší tvor na zemi, prostě nejlepší přítel člověka. Přiběhne, chce si hrát, dlouhé hodiny poskakování ho přece jenom nakonec znaví a přítulí se do mého klína, nechá se vískat a mazlit po těle, usne. Večery s ním sou nezopakovatelné. Z mého přemítání mě vyruší jaký si pískot, a křičení. Nejdřív jsem ten zajímavý a nezvyklý zvuk nemohla identifikovat, proto jsem se rozhodla jít za ním. Otevřela jsem dveře od venkovních dveří a to, co jsem viděla, budu vídat ve svých nočních můrach ještě dost dlouho. Na zemi seděl, nebo spíš se plazil Ben, ten pes, který v mém životě znamená tolik. Pršelo a dlouhé pronikavé kapky, jako kdyby věděly, že někdo trpí a bušili do okapu. Pejsek naříkal, svýma očima mě žádal, pomoc! POMOC! Nejřív jsem si myslela, že si jenom zamotal nohy do nějakého provazu, ale když se trochu pootocil, všimla jsem si, že na ty své dlouhé, pružné nohy, jaké míval dřív, nemůže ani došlápnout. Přiběhla jsem k němu, objala ho. Přitisknul se ke mě, opřel se o mé ruce. Kňučel. Do očí mi vyhrkly slzy, za chvíli přišel taťka a zburcvali jsme celý dům. Objímala jsem ho a pevně ho držela, dali sme si pusu ( náš starý zvyk, olíz mě a já mu dala na čumáček pusu ). Seděla jsem u něj a brečela, koukala jsem na jeho nohy, na ocas od krve. Moje slzy padaly do jeho špinavého mokrého kožichu. Koukal na mě tak, že jsem poznala, že tahle noc je jeho poslední. Držela jsem ho pevně v náručí, nemohla jsem ho pustit, chtěla jsem si vychutnat jeho vůňi, jeho lásku, jeho pohledy a jeho důvěru. Svýma očima mi říkal pomoz mi, ale ja nemohla nic dělat, jeho důvěra v to, že bude žít mě ubíjela. Doufala jsem, že ano. Dlouho jsem u něj seděla, uklidnovala ho, prosila Boha!

Druhý den ve škole mi přišlo to nejhorší sms! :
KLÁJÍ, BENÍČEK UŽ TO MÁ ZA SEBOU UŽ HO NIC NEBOLÍ!
Neunesla jsem to, vzpomněla jsem si na to, jak ho přivezli, jako malé štěnátko, které se bálo, hledalo si stín ve křoví a sotva se nechalo pohladit, na psa, který měl svoji důstojnost, na jeho dlouhé procházky, na všechny ty rande, kdy mě doprovázel, na to, jak dlouhý hodiny, dokázal stopovat myš, ale hlavně na to, jak dokázal se mnou mluvit, i když sme neměli stejnou řeč, rozumněla jsem si s ním víc, než s jakýmkoliv člověkem, milovala jsem ho. Každá slza, která mi stékala po oku, byla jednou jeho vzpomínkou, jednou jeho laskovostí. Nikdy na něj nezapomenu! Vždyt v mém srdci bude na vždy, jako ten, který mi dal domov a důvěru.