Prapodivné setkání

Přišel jsem domů... Přemýšlel jsem, vzpomínal jsem, jak ti bylo posledně, když jsme spolu mluvili, byla jsi celá plná bolesti... Jak ti asi může být nyní? Rozhodl jsem se jet za tebou a zeptat se tě na to... Přeci tím nemůžu nic zkazit ne? Vážně mi na tobě záleží, tolik bych si přál, aby ti bylo lépe. Achjo. Čekal jsem na tebe, jel jsem zbytečně brzo, ale musel jsem tě zastihnout nebo tě alespoň zahlédnout. Seděl jsem na jednom zábradlí a zvláštní bylo, že někdo poblíž měl tvůj parfém, což mě úvadělo do hodně divných pocitů. Celou dobu jsem přemýšlel, co mi asi řekneš, jak se ke mě zachováš... Říkal jsem si, nemůžeš mě přeci tolik nenávidět a jak o mě asi nyní smýšlíš? ... Nakonec jsi se konečně vynořila z davu a tvůj výraz mě rozesmutnil. Vypadala jsi, nevím jak to popsat, něco mezi bezradností, smutkem, zklamáním snad i smířením... Došel jsem za tebou po schodech, pozdravil tě a nakonec jsem ze sebe vykoktal to, co mě zajímalo, i přes to, že tvůj pohled na mě nebyl přívětivý... Nedivím se ti. Odpověď jsi mi přesně nedala, myslím, že jsi řekla, že to jak ti je, je bezpředmětné? Vidíš, už si to přesně nepamatuji, zase se to seběhlo až moc rychle... Jenže mě zajímá, jak se cítíš... Já vím, ty si to o mě nemyslíš, vidíš ve mě snad nejhoršího člověka na světě... Ale nemusela jsi odpovídat, bylo to evidentní, nakonec jsi řekla něco ve smyslu, že je to tak nějak lepší, ale vlastně není... A že jsi sama... Ale ty opravdu nejsi sama! Dokud budu naživu, tak sama nikdy nebudeš... Bohužel to tak nevidíš.. Já vím, že o mě už nestojíš, že jsi mě opustila, ale já tě neopustím, vážně ne. Uchovávám si na tebe vzpomínky neustále v srdci. V hlavě tě vidám každou chvíli, jen tebe... Pořád na tebe myslím, jak bys mohla být sama.. A navíc máš Aničku? Opravdu si myslím, že jí na tobě také záleží... Řekl jsem ti, že sama nejsi, ale ty jsi řekla, že na to nemáš náladu ...Už mi nevěříš... Tolik mě to mrzí, dokážu si představit, jak bylo tobě, když ti přišlo, že nevěřím já tobě. Ach ty pochybnosti... Ale byly o mě, ne o tobě, opravdu přísahám na mojí lásku k tobě, že jsem tvé lásce vždy v srdci věřil a že mě těšila... A to přísahám na to poslední krásné, co mi na tomhle světě ještě zbývá... Zeptala jsi se jestli jsem přijel jenom kvůli tomu, abych se zeptal jak ti je... To bylo to nejmenší a nejspíš jediné, co jsem pro tebe mohl udělat... O moji pomoc už nestojíš, já vím... Oba se nyní ztrácíme, ztrácíme se z tohoto světa, naše životy se topí v bolesti... Udělal bych všechno, abys byla šťastná, ale to si taky nemyslíš... Také jsi řekla, že tě mám nechat.. Ale to není pořádně možné! Kolikrát mi tluče srdce tak prudce v myšlenkách na tebe... Nedokážu ubít lásku k tobě... Mrzí mě, že jsem na tebe dnes nebyl přesně takový, jak bych si přál. Je to tak těžké, když vidím, že máš v sobě vůči mě tolik záště a nenávisti... Bože, tolik mě to mrzí!