Emocionální selhání

Tak jsem dnes zkolaboval... Už jsem to neunesl... Dnes jsem se probudil, jako obvykle jsem nedospal... Probudil jsem se plný bolesti, plný smutku, bez života, unavený, bohužel jsem se probudil! Ten příšerný pocit mě provázel celé hodiny, je to stále horší a horší. Je mi tak na nic! Každou chvíli přemýšlím nad tím, zda-li už smím zemřít... Prosím o to! Přišel jsem do školy... Našel jsem takové zvláštní místo. Je tam okno, můžu se z něho dívat ven a kupodivu pohled na oblaka, na kouře z komínů, poletující holuby a několik málo stromů mě docela uklidňuje. Trávil jsem tam všechny přestávky... Postával jsem u toho okna a přemýšlel o tobě... Nevím proč, ale lidé si mě začali všímat, asi je ten smutek na mě tak evidentní... Nechci aby si mě všímali, přijde mi, že ze sebe dělám chudáka a toužím snad, aby mě litovali! Omyl!!! Já nechci, aby mě litovali, jenom mě ten výhled tak nějak prapodivně uklidňuje... Přinášel mi jisté smíření a klid. Odcházel jsem po zvonění na hodinu a zastavil mě zástupce ředitele a řekl mi, že jsem nějaký smutný, jestli tam něco vidím, něčím jsem ho odbyl... a odešel jsem... jenže další přestávku ke mě přišel jiný profesor, který mě také oslovil, jestli jsem v pořádku... Zatraceně to se nemůžu dívat z okna? Asi ne... Vážím si jejich starosti..ale k čemu mi to je... Další přestávku se mě zase zeptala naše ekonomikářka, jestli jsem v pořádku, jestli nemám nějaké hloupé myšlenky... Asi jsem to moc neutáhl a řekl jsem něco jako, že jsem a ..že mám...a odešel jsem.. Připadám si jako idiot, kvůli tomu, jakobych dělal scény... Ještě ke mě přišel jeden člověk, student, kterýho znám jenom od vidění a zeptal se mě .. "Co dávaj?" Je to vážně úžasné, kolik lidí se o mě strachuje, kolik lidí na mě vidí, že mi není dobře, že jsem na dně... Ale k čemu mi to je, když jediný člověk, kterého mám plné srdce mě nenávidí? K čemu mi to je... Vůbec mi to nepomáhá...spíš naopak, štve mě, že těm lidem tak přidělávám starosti...Když jsem odcházel ze školy zastavila mě třídní, prý jí zástupce s ředitelem řekli, že jsem nějaký rozesmutnělý, že má zavolat rodičům... Ale já nechci, aby volala rodičům! Akorát by o mě měla matka obavy a já nechci, aby je měla... Stejně mi nemůže pomoci! Nejde to... Nikdo z těch lidí mi nemůže pomoci, moje srdce je v jiných rukou.... Nyní už nemůžu ani k tomu oknu, protože třídní z toho má akorát problémy, v podstatě řekla, že nebude telefonovat, ale mám to zařídit tak, aby mě zmínění zástupce a ředitel neviděli v tomhle stavu... Takže už nemůžu ani trávit čas na místě, které mě tak podivně uklidňovalo... Je to vážně na nic... A ty? Moje láska, která mě nesnáší? Ty ke mě zůstaneš otočena zády, o moji lásku nestojíš... Samozřejmě, nikdo o ní nikdy nestojí... Vidíš... ty už také ne, moje největší obavy se naplnily, nesnažila jsi se pro mě mít víc pochopení a byla jsi schopná mě jen tak vymazat ze dne na den, děláš, že jsem mrtvý... V tomhle ohledu máš pravdu... Jsem mrtvý! Mrzí mě, jak moc mě dokážeš nenávidět po tom všem! Říkáš, že mě máš ráda, že máš výčitky, to vidím! Když jsem na dně a jsi jediná, která mi může pomoci, tak to prostě neuděláš. Víš pořád věřím, že ti na mě záleží... Ale ta víra je asi slepá... Změnila jsi se, nechala jsi se pohltit tou bolestí a trápíš se vlastní sebelítostí. Ano já to dělám také... Už jsem to neunesl, dnes jsem to neunesl a udělal slušnou scénku... A ty! Nejsi sama! Tak si na to nestěžuj ne? Máš kamarádku, která s tebou dnes šla ze školy! A máš jí především v srdci... To já mám v srdci akorát tebe!