Plyšový slon

Pozorovala jsem křídla,visící nad mou postelí...Pozorovala jsem kresby,četla si citáty,básně...Natáhla ruku po Malém princi a začetla se do prvních stran příběhu...Přemýšlela jsem nad slonem v hroznýši a upřela svůj pohled na svého slona...
Každý večer na něj padá má hlava-všechny starosti,strach a nejistota upadá na něj.Připadala jsem si jako sobec,který nechává své chmury na plyšovém slonovi...Zahleděla jsem se do myších očí svého plyšového zvířátka a bylo mi smutno...Jeho oči mi přišly ustarané,smutné,plné slz...chtělo se mi plakat...Ano,bylo to zvláštní,plakat nad očima svého plyšového slona...Bylo to až moc dětské,ale pro mne silné...Uvědomila jsem si plno věcí,kvůli kterým potlačuji slzy,aby mne nikdo neviděl plakat...Nechci,aby moje slzy upadaly do plyše...Můj slon je už tak moc smutný,tohle by neunesl...Objala jsem svého plyšového kamaráda,pokoušela se na něj přenést poslední zbytky mé dobré nálady...Myslela jsem na krásné věci,ale slon se tvářil pořád smutně...On to věděl...Věděl,že jsem se jen nutila k dobré náladě,k úsměvům...Nevěřil mi...Je to moc chytrý slon...Můj slon...
Nepolyká ho hroznýš a není v knize o pralese....Nikdy tam nebyl...Každý večer na něj upadá má hlava,své vlasy rozprostřu po celé jeho délce a oba usínáme...Ráno se probouzíme opět spolu...On však vstává vždycky dříve,má otevřené svoje myší oči a smutně mne pozoruje...Hlídá mne celou noc a rozhlíží,jestli kolem neprolétávají nějaké zlé sny...On je to moc hodný slon...A můj věrný kamarád...

Sladké sny,můj sloní příteli...