Nejhorší vynález

Nejhorší vynález

Před několika dny jsem znovu uskutečnil jeden z mých několikaletých výzkumů. I tentokrát mě zajímala velmi zajímavá věc, bez které by člověk mohl žít jen hodně hodně těžko. Můžete mi tedy za něj děkovat. Ale nejen děkovat jako děkovat, svůj dík můžete uskutečnit i posláním menšího či většího obnosu, nezlobil bych se ani za nějaké menší dary. Věci jako jsou drahé auta, či domy s bazénem a velkou zahradou nejsou v žádném případě na obtíž.
A že si takový dík nezasloužím? To víte že ano, konečně se ví, jaký vynález je největší chybou v dějinách lidstva. Ano, větší jak elektrický kartáček společně s vidličkou na šneky. Minimálně už kvůli tomu, že díky tomuto vynálezu jsou obrovské roztržky už i v pohádkách. No řekněte, kde by teďka byla čarodějnice ze Sněhurky, kdyby neexistovalo blbé zrcadlo?
Zrcadlo byle dříve drahou záležitostí, kterou si mohl koupit jen málokdo. To se to muselo žít! Ženy v dnešní době podle výzkumů stráví před zrcadlem dva roky života. A většinou, když před ním jsou, pořád jenom nadávají, jak jím to nesluší. Někdy jsou příliš tlusté, někdy příliš hubené, někdy nemají na sobě zrovna barvy, co se momentálně nosí. Nevzpomínám si, za mých osmnáct let života, že bych někdy někoho slyšel říct: „Jé, já jsem krásný, já jsem naprosto k nakousnutí.“
Když zrcadla nebyly, lidé pořádně nevěděli, jak vypadají. Netrápili se zbytečnostmi ve své vizáži, s kterými se přeci jenom dá něco dělat jen velmi těžko. Plastické operace jsou v dnešní době sice už naprosto normální, ale pro mě nepochopitelné. Proč ze sebe dělat něco jiného než jsme? Když už nemáme hezký nos, máme aspoň oči. Když nejsou hezké oči, máme pěkné ďolíčky ve tvářích. Když nemáme nic pěkného, nic se neděje. Komu záleží více na vizáží než na povaze, je povrchní a nemám ho rád.
Měl jsem slečnu, která byla více než krásná. Záviděl mi ji kdekdo. Nesměl jsem s ní ale přijít do společnosti. Rázem se záviděná věc stala věcí neoblíbenou. Říkám si, co jsem na ní viděl. Pravda, viděl asi dost, ale to je málo. Člověk nepotřebuje vidět, aby poznal, co je krásné. Jak je psáno v Malým princovi: Co je podstatné, je oku neviditelné.