Na každý den odvahu

Klidně si myslete, že jsem pubertální posera, ale každé ráno vstávám s pocitem, že se dneska zase něco pokazí. Už od rána si dodávám odvahu, že všechno bude fajn. Když si vařím čaj, tak se uklidňuju, že se neopařím (při mé „šikovnosti“ to není tak neobvyklý jev). Na každém přechodu se bojím, že se odněkud vyřítí nějaký šílenec, který mě nepostřehne a nezabije. Ve škole si sice nic nedělám z písemek a zkoušení, ale zato se bojím těch známek, které z nich dostanu (přesnější by bylo, kdybych napsala, že se bojím rodičů, až ty známky zjistí :-D ). Po návratu ze školy se bojím, že na mě bude čekat zpráva, že mě opouští můj přítel (člověk nikdy neví, jestli jeho miláček potká svého dlouholetého kamaráda/kamarádku a v tu chvíli si uvědomí, že ho/ji miluje (nic moc příjemné zjištění)). Ale můj den teď nikoho nezajímá. Jen jsem chtěla říct, že člověk (někteří teda rozhodně) potřebuje na každý nový den spoustu odvahy, aby vůbec vykročil ze svého bytu nebo domu a vydal se do dnešního přetechnizovaného a neskutečně rychlého světa. Jen se někdy ptám, proč to tak vlastně je? Proč si někteří musí dodávat před každým krokem odvahu? Nevím a možná to tak je lepší.