Tak jsem se mýlil/ Jsi ke mě nelítostná

Tak už jsem doufal, že třeba dnes se vyspím, že se neprobudím předčasně, ale každý den je to stejné! Dnes to bylo okořeněno o sen o tobě... Zdálo se mi, jak mi píšeš, přesně si to nepamatuji, ale psala jsi mi o tom, že ti chybím, chtěla jsi mě prostě zpátky... Proč se mi zdají takové nesplnitelné sny? Nebo proč to byl jen sen?... Proč k tobě chovám pořád tolik lásky, když už pro mě nejsi na světě? Nejspíš jsem měl umřít tu noc před tvým domem a vyšlo by to nastejno, spíš bych z toho vyšel o něco lépe. To bylo řečí, že mě neopustíš, že mě nedokážeš přestat milovat, že tu pro mě vždy budeš... A jak to skončilo? Vynadala jsi mi za to, že jsem troska, že se chovám jako blázen. A jak mi asi mohlo být? Jak mi asi je? Když mě opustí člověk, na kterém mi záleží víc než na všem na světě? To jsem se měl radovat? Nemůžu se radovat! Nemůžu takhle ani žít! Zachovala jsi se ke mě nemožně... Nevěřil bych, že je to možné! Celou dobu jsem se toho bál. Bál jsem se, že mě opustíš, bál jsem se, že o moji lásku nebudeš stát a že ji zahodíš. A nakonec jsi to opravdu udělala! Otočit se ke mě zády, když mi nebylo dobře... Opravdu jsem nečekal, že budeš taková... Dával jsem ti tolik lásky nebo snad ne? Myslím, že jsem si alespoň zasloužil lepší chování. Tolikrát mi bylo tak mizerně, tolikrát jsem uvažoval o smrti, nikdy mě žádné pocity tolik nenutili k tomu ji doopravdy vyhledat. A ty jsi mě v tom nechala! Dokonce jsi mi jednou řekla, ať klidně umřu. A to je opravdu moc, nemyslíš? Chápu, že jsi byla plna hněvu, že jsi mi mohla říct skoro vše, ale tohle? Jak jsi mohla? Jak jsi dokázala být tak krutá ke mě? Sama jsi si ke mě pěstovala nenávist! Kdyby jsi si se mnou o tom promluvila, určitě by se to dalo všechno vysvětlit... Třeba by jsi to i pochopila a mohla mě milovat stejně čistě a nezjištně jako na začátku... Já tě miluji pořád! Ale ty už tu nejsi, ne pro mě! Lhala jsi mi, myslel jsem, že to jen tak neskončíš při projevení nějakých problémů, že s tím budeš bojovat a že dohromady to dokážeme! Myslel jsem, že ti moje láska za něco stojí, alespoň za tu snahu, ale evidentně ti je dost jedno, že mi na tobě pořád záleží, že tě pořád miluji, ty tím přímo pohrdáš! Jsem pro tebe míň jak člověk, odkupnutá troska, o kterou nestojíš. Tohle jsou výčitky vůči tobě, tohle! Věnoval jsem tomu spousta úsilí, vložil jsem do našeho vztahu všechnu naději, všechno úsilí, vložil jsem tam celé srdce... A co z toho? Akorát jsem o všechno přišel, umírám pomalu zevnitř... Kdybych nevěřil, že jsi jiná, že jsi lepší, že mě neopustíš, nikdy bych ten vztah ani nezačal! Tak mi prosímtě neříkej, že jsem ti nevěřil! Kdybych ti nevěřil, tak bych s tebou nebyl! Kdybych ti nevěřil tak bych tě pořád nemiloval a ani bych ti tu nyní nevyčítal, že jsi mi lhala a že jsi mě opustila!