Jeden měsíc

Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem seděl před tvým domem a přál jsem si umrznout... čekal jsem, na to že vyjdeš ven a řekneš mi alespoň do očí, že už mě nemiluješ, že je konec... Ani to jsi pro mě neudělala... Nemohla jsi..jistě měla jsi návštěvu... Napsala jsi mi ať umřu, když jsem tak arogantní, nevěřil bych, že mi tohle dokážeš říct... Měl jsem tam umřít a byl bych tam býval umřel, život pro mě s tím dnem ztratil smysl... Akorát jsem věděl, že bych tim ublížil matce, došlo mi to, když už jsem byl docela podchlazený a tak jsem sebral sílu, kterou jsem vzal ani nevím odkud a odešel jsem.. Zklamala jsi mě, hodně jsi mě zklamala... To, že se ke mě chováš takto je nepochopitelné. Nejde o to, jak se chováš, ale je překvapující, jak moc mi dokážeš ubližovat... Jak moc mě můžeš nenávidět a pohrdat mou láskou... Jistě ubližuješ sama sobě... Dělá ti to snad dobře? Nevím, asi se v tom vyžíváš, hodně si protiřečíš, víš... Dělej si co chceš, když nedokážeš pochopit, že mi na tobě záleží a že když se ničíš, ničíš tím i mě tak si dělej co chceš, když v tobě není ani kouska pochopení pro mě, když mou láskou pohrdáš a zahazuješ jí tak dobře, ale zabíjíš nás tím oba! Tvoje rozhodnutí, tvoje tvrdohlavost, odmítáš moji pomoc, moji lásku, odmítáš mě, nemám jinou možnost, než to tak uznat... Jsi zaslepená... Už si nemyslím, že by jsi byla lepší než já, dnes už nejsi, když se utápíš jen ve vlastním žalu a všechno vzdáváš, tak je mi tě opravdu líto, ale je to nejzbabělejší, co můžeš dělat... A hlavně je to nesmyslné, nevím, co tím chceš dokázat, čeho tím chceš docílit... Já samotu nenávidím, protože v ní jsem pořád... Oba víme, že ty také, chápu, že nemáš důvod to kvůli sobě měnit, mě na mě samém taky dvakrát nesejde, ale kvůli lásce jsi se snažit měla... Pokud to pro tebe něco znamená, tak jsi měla bojovat ... Já taky bojoval, nemysli si... Jsi tvrdohlavá, musí být po tvém... tak jen ať je, utopme se v samotě... Rozhodni o našich životech a neber na mě ohledy!