Proč...

Sleduju hvězdy a ptám se jich, proč? Proč sakra? Proč mě nenávidí dívka, kterou miluji z celého srdce... Proč jsem zase odkázán do samoty, proč to nemohlo jednou dobře dopadnout... Tolik jsem se snažil, tolik jsem ti důvěřoval.. Problém byl v tom, že sobě jsem důvěřovat nedokázal... Tvoje nenávistné pohledy, tvá jedovatá slova... Tvoje bolest, to všechno mě trhá na kusy...každý den je to stejné, jenom.. Proklínám, a miluji... Někdy mě rozčílíš, když se ke mě chováš bezoohledně, když se chováš tvrdohlavě, nelítostně... ale nedokážu tě nenávidět, nikdy ne dlouho.... Chvíli se ptám sám sebe, jak jen můžeš?... Jak jen můžeš způsobovat takovou bolest? Proč jsi mě opustila, copak nevíš, jak mi je bez tebe?... Jak mi to tu přijde zbytečné, nejradši bych se odsud vypařil.. Ale tohle nikdy nevydrží dlouho... Já totiž pořád věřím v tvoje srdce, věřím, že jsi uvnitř natolik úžasná, abys to pochopila, abys objevila pravdu, třeba se i změnila.. přestala mě nenávidět... Vždyť já ti chtěl nosit jenom samou lásku... Nemůžu za to, že také prožívám špatné pocity, že se trápím. Potřebuji tě, tvojí lásku, tvé pochopení, potřebuju tě k životu... Miluju tě, pořád a co to změní... Asi nic... Tobě se to nedaří, mě se to nedaří, nevím co by to mohlo změnit... Já nezapomínám...