Existuje osud?

O osudu jsem rozjímal poslední dobou často, ale až na popud jednoho kolegy-pisálka jsem se rozhodl své myšlenky sepsat.

Tokugawa (onen "kolega") pohlíží na život jako na pouť, u níž jsou určeny jen význačné body, kterými musíme projít. Zbytek je na nás. Je tedy dáno KAM dojdeme, ale JAK se tam dostaneme závisí čistě na nás samotných a naši svobodné vůli.

V zásadě souhlasím s tímto pohledem, JENŽE...

Jedna hlodavá myšlenka mi nedá spát. Zůstaňmě u příměru cesty a podívejme se na jednoho človíčka, který stojí na rozcestí a rozhoduje se, kterou cestou jít. Tou vlevo (pohodlnou, krátkou, jednoduchou), nebo tou vpravo (delší a méně jednoduchou)? Svobodnou vůlí vybere (například) tu vlevo.

Když se nad tím ale zamyslíme, mohl si vůbec vybrat jinak?

Přeci jen je to (jako každý jiný člověk) tvor s nějakými preferencemi, životními zkušenostmi a názory. Co kdybychom ho nechali vybrat si znovu za stejných podmínek, tedy aniž by si pamatoval důsledky svého předchozího rozhodnutí? Nedopadlo by to nakonec tak, že by si VŽDYCKY vybral tu stejnou cestu, protože jeho svobodně se rozhodující mozek by nakonec dospěl vždy k témuž závěru?

Vzpomeňme si teď na chvíli, kdy jsme udělali něco, za co se dodnes stydíme. Dnes už bychom podobnou chybu neudělali, jsme poučení, ale tehdy? Byla ta osoba tehdy v minulosti - která jakousi shodou okolností nesla naše jméno:) - byla tehdy se svými zkušenostmi a názory vůbec schopná zachovat se v té chvíli jinak? (Na druhou stranu, říci striktně NE, zavání tak trochu alibismem...)

Pokročme dál. Vezměme to trochu z techničtější stránky a představme si zařízení — obrovský harddisk — na které je možné uložit dokonalou kopii světa (svět=všechno; tedy život, vesmír a ... a vůbec). Na zařízení jsme uložili kopii světa z roku 1960. Teď ji můžeme v klidu a pohodlí pouštět podobně jako video a sledovat, co se bude dít. V zásadě existují dvě možnosti.

V prvém případě i přes ideální dokonalost zařízení bude existovat něco, čemu říkáme náhoda. Takže když spustíme naši kopii světa poprvé, bude se děj vyvíjet tak, jak to známe v dějepisu, ale v dalším případě třeba nikdy nenastane srpen 1968, jindy naopak Karibská krize přeroste ve třetí světovou válku, v jiném pokusu se autor tohoto cancu vůbec nenarodí — to vše jako důsledky náhod, které v konečném důsledku ovlivnily svobodné rozhodování lidí.

V druhém případě prohlásíme náhodu jen za berličku, která nám usnadňuje chápání systémů a vztahů natolik komplexních, že je pro člověka nemožné je rozpoznat (stejně jako dříve lidé vysvětlovali blesky s pomocí Bohů). Náhoda tedy neexistuje, je to jen zjednodušení něčeho nepochopitelně složitého. To by pak znamenalo, že kdybychom kopii našeho světa spustili nesčetněkrát, vždy se dostaneme k okamžiku, kdy já vyťukávám své filozofické úvahy do klávesnice, i k okamžiku o něco pozdějším, kdy si je vy, milí čtenáři, čtete.

Sám se kloním k té druhé variantě. Povšimněte si prosím, že nic z toho, co tu plácám, nevylučuje existenci svobodné vůle (ba naopak), ani přímo nevyžaduje možnost předpovídání budoucnosti (ale také ji nevylučuje).

Pro ty racinálně založenější bych chtěl jen dodat, že nejde jen o nesmyslný filozofický problém, ale že se tímto z různých důvodů a různých úhlů pohledu vážně zabývá současná věda, konkrétně hlavně kvantový fyzika. A samozřejmě filozofie, která to dělá už několikáté tisíciletí a dosud se nikam nedobrala. Takže... existuje osud?