Je to složité...

Jak složité je v dnešním světě vyjádřit jakékoli pocity, je složité oddat se přátelství, je těžké být šťastný, je téměř nezvládnutelné, vydržet smutný, když je okolo plno lidí, kteří se smějí vašemu smutku, je těžké milovat….
Už pouhé slovo láska působí v našich myslích otřesy a pocity závratí, nejsem si jistá čím to je, samozřejmě že se dá láska fyzikálně popsat a vysvětlit, ale je to vůbec k něčemu ?
Řekla bych že ne, pokud Vás pohltí láska, zaslepí všechny Vaše smysly, fyzické chápání tohoto děje Vám v tu chvíli bude ukradené, jediné co pro Vás bude mít smysl bude milovaný člověk.
Není snadné, pro někoho je to i nemožné, zbavit se pocitu lásky, k lásce patří bolest, smutek zklamání, ale občas přináší he hezké chvíle, na které je možno po dlouhé doby vzpomínat, at už v dobrém nebo ve špatném. Právě láska je to o čem chci psát, každý z nás má , nebo alespoň bude mít s láskou k někomu nebo k něčemu zkušenost a pokud dopadne dobře, tak Vám to moc přeji, já bych chtěla psát, o sobě, o dívce, jejíž zkušenosti se sčítali a nabalovali do klubka černých nití, každou chvíli jsi to klubko omotávalo srdce, promotávalo se myslí a nedovolilo nic než další zklamání…..

Löla kráčela po dlážděné cestě vedoucí od školy, ruce měla zastrčené v kapsách, na uších obrovitá sluchátka, jež vyřvávala hudbu vyjadřující Loliny emoce všude kolem sebe. I přes extrémní hlasitost hudby se k jejím uším dostaly zvuky, které jí tak ubližovali, smích lidí, kteří si dříve říkali její ,,přátelé“ smáli se za jejími zády a ani nevnímali její přítomnost, pokud zrovna nechtěli podotknou něco ve smyslu urážky vztahující se k její osobě.
L. zrychlila krok a ruce zabořila ještě hlouběji do kapes. Rozhlédla se kolem a zahlédla jeho, šel tam, vypadal podobně jako ona, černé vlasy mu spadávali přes oči, pyramidový pásek se pohupoval okolo pasu a taška se mu zvedala ze zad s rytmem jeho chůze, zachytil její pohled a věnoval jí vyčítavý kukuč. L. upřela oči do země, ještě o trochu zrychlila a přitáhla si ramena k tělu, když prošla okolo něho, zvolněla a ucítila, jak se jí jeho oči zabodávají do zad, ten pohled moc bolel, byl to vyčítavý pohled, který jí připomínal, její chyby, chyby které nikdy neudělala….Opět trochu zrychlila a vydala se za číhající roh panelového domu, když zašla a ujistila se, že ji nikdo nevidí, svezla se podél počmárané polo-rozbourané stěny k zemi, přitáhla si kolena k tělu, a hlavu složila na ně. Slzy, které během pár sekund začali proudit z jejích očí, jako by postupně odnášely ty temné bolestné vzpomínky, které jí neustále pronásledovali, které jí byli na blízku, ať šla kamkoli. Věděla, že se zase vrátí, klidně hned teď, nebo za 15, 20 minut. Vždycky se vraceli.
Ale chtěla být alespoň malý okamžik bez nich, chtěla alespoň na malý okamžik zapomenout…
Odkudsi zpoza rohu se k ní přiblížil malý psík a začal jí něžně očuchávat, L. ho párkrát pohladila a rozhlédla se, po jeho majiteli. Zpoza rohu se vynořil postarší pán s našedlými vlasy, mněl volné jakoby společenské kalhoty a dlouhý kabát, sahající mu téměř po kolena, na hlavě měl naražený stařecký klobouk, který z něho dělal ještě solidněji vypadající osobu než v reálu byl. L. se podepřela o stěnu a postavila se na nohy, zdvořile pozdravila staršího pána a pochválila mu překrásného pejska. Poté obešla roh budovy a vrátila se zpět na cestu vedoucí k autobusové zastávce.
Za chůze si prohlížela auta zaparkovaná podél chodníku, vždy v nich hledala svůj odlesk, když ho našla, odtrhla od něj oči a zajímala se o další auto, doufala že se v alespoň jediném z nich objeví někdo jiný než ta dívka, jejíž minulost je sice, jak to říci…, barvitá, ale ne v tom pravém slova smyslu, doufala že tam alespoň na chvilku zahlédne toho , kým chtěla vždycky být, bezstarostného člověka obklopeného kopou přátel z každé strany, člověka, který se může usmát na dítě v protijedoucím kočárku a svým smíchem mu povědět, jak skvělý může být svět. Však spatřila pouze bledou dívku kráčící houpavým krokem, s pohřebním výrazem ve tváři. Vypadal víc mrtvá než živá…….