Život........

Motto : „ Až půjdeš přes most, který vede z dětství
do dospělosti, nespěchej !
Jak jednou vkročíš ne ten most,
nemůžeš se vrátit.
To jen bláznům je dopřáno se vracet.
Pojď a rozhlédni se kolem sebe,
snad zahlédneš známou tvář.
Podívej se ! Vidíš ho ? Znáš ho ? Miluješ ho ?
TAK PŘECI ZAVOLEJ ..... ! “
John Lennon

„..... Haló, lidi, tady jsem, no tady, koukněte se, taky žiji !“ Možná takhle by se dala charakterizovat chvíle početí, ta chvíle, kdy vznikne malý človíček. Touží žít a dělá vše proto, aby tomu tak bylo.
Nejdříve nás chrání maminčino bříško. Lebedíme si v teple, plaveme si ve vodě, jak se nám zlíbí, občas si dovolíme mamču kopnout, aby jasně věděla, že existujeme. Sice po ranních šavlových tancích o nás máma už ví, ale proč nebýt „zlomyslní“ ?
Nastává den „D“ a už koukáme na svět. Z tepla maminčina bříška rovnou na tenhle studený, nevlídný svět. „Jé, kde to jsem, a co to je, kdo mě to drží v takovém, brr, studeném, a co to má na sobě, kde je teplo maminčina bříška ? Mami, pomoc !!!!!“ Takhle vypadá náš prvotní šok.
Začíná dlouhá cesta, na jejímž konci je opak zrození - smrt.
Nejdříve jsme hýčkáni, rozmazlováni. Celé dny prospíme, když máme hlad, zařveme a mamča přijde s krmením. První tři roky a maminka nám přestává stačit. Toužíme poznat další děti.
Školka : „Jů, to je holka, jů, to je kluk. Budeme si hrát na doktory, jó ?“ Chvíle prvního poznání, že kluci jsou jiní, než holky. Zděšené obličeje našich rodičů, kteří neví jak odovědět na otázky : „Maminko, jak jsem se tady ocitl ?“ Vše se přežije a už se těšíme do školy.
První třída, šok, spousta neznámých tváří a paní, co stojí ve předu je „bojím, bojím“. I tuto situaci dokážeme s větší, či menší újmou na zdraví, přežít.
Pomalu se blíží dospívání - puberta, podle drahých dospělých „telecí léta“. Roky prvních nesvázaných lásek, vzájemného stydění, kdy rudneme, sotva se na nás kluk koukne, anebo promluví. První problémy : „Majko, myslíš, že mne miluje ? Ty potvoro, ty’s mi ho přebrala!“ Roky, na které budeme s úsměvem vzpomínat. Konflikty doma jsou na denním pořádku, Přepadají nás pocity, že nás nikdo nemá rád a nikdo nechápe, co cítíme. Mamča je velkou kamarádkou, ale také fúrií, která nechce pochopit, že opravdu jen její rtěnka je super a musíme si jí půjčit. Taťka se chová jako rytíř ve spiklenectví proti mámě ale když se objeví nápadník, probudí se v něm Othelo.
Domácí vězení, deprese, velký pláč, že nás zase nechal. Tvrdá předsevzetí : „Už nechci žádného kluka ani vidět!“
Všechno tohle nás přejde, základní školu opustíme a přejdeme jinam.
Jde do tuhého. Už se jen nepošťuchujeme, ale vznikají opravdové studentské lásky, polibky, rande, vzájemné zkoumání těl toho druhého a touha zakusit milování. Rok po roku se prokousáváme školou. Přišel závěrečný ročník a konec. Cítíme, že se naše cesta do dětství se definitivně uzavřela. Cloumá námi pocit „velké dospělosti“.
Jsme jen pouzí lidé a toužíme ona pomyslná vrátka do dětství zase otevřít, ale nejde to. Jediným klíčem jsou naše vlastní děti.
Opět slyším ten fiktivní hlásek : „Haló, lidi jsem tady a chci žít.....!“