Jednou z toho rána jistojistě zešílím

Probouzení, proč právě při každém probouzení? Vždy při probuzení se veškeré moje myšlenky upínají k tobě, nevím, proč, proč zrovna ráno. Nejspíš to bude tím, že o tobě v noci sním? Nebo je ráno upozorněním, toho, jak moc mému srdci chybíš, chce mi tím naznačit, abych tě vyhledal? Věř, že nejradši bych se sebral a utíkal za tebou.. Každé ráno je to o něco horší, je to víc intenzivní, každé ráno na tebe myslím a nejen ráno, ten čas není vůbec lék, mám tě plnou hlavu celý den, bojím se, že se z toho úplně pomatu.. Pořád mám takový divný pocit, pořád! Jako kdyby mi ve hrudníku tížilo prázdné místo, zní to divně, ale já nevím, jak to lépe popsat... Už nevím, co mám dělat... Nemůžu dělat vůbec nic, jsem tak bezradný, nedá se to snášet, mám to každou cvhilku před sebou, každou chvíli se mi objevuješ v mysli... Je to nemoc? Je to bolest? Je to trápení? Ano, to je láska..