Spousta proč?

Ztracená existence, nic ... Míhaly se mi hlavou takové myšlenky. Proč tu sakra jsem? Pro co žiju? Proč mi chybí ta věc, po který toužim, ale zároveň jí ani asi nechci.
Procházím se po pokoji sem a tam. V hlavě zmatek a pocity nenávisti, bolesti a prázdnoty. Život mi tě navál do cesty a já jen musím přihlížet, jak tvůj zájem opadá a kašleš na mě! Říkám si, proč jsem byla naivní a nevykašlala se na to hned od začátku. Měla jsem vědět, že to nemá cenu. Ale ostatní mě v tom podporovali a chtěli, abych byla šťastná. Ale asi to nejde, nefunguje je to, tak jak má. Nezasloužím si nic než zůstat sama. Bloudit samotná, opuštěná tímhle světem s rukama ponořenýma v kapsách a přes černé brýle vidět páry, kolem nichž je růžová aura. Aura jejich růžový budoucnosti, jejich budoucích snů. Pokuď jim vlastně nějaký zbydou...
Proč doufat, že bude lépe? Snažím se pomáhat ostatním, což mě alespoň zčásti naplňuje, ale pořád to nejde, protože se musím postarat taky o sebe. O vlastní život. Proč jsem uzavřená v nějakých věcech a proč v jiných otevřená. Mám spoustu otázek a minimum odpovědí. Co jsem vlastně byla předtím než jsem se narodila. Kým budu vlastně po další reinkarnaci? A bude mi jednou konečně líp? Proč se bojím, že budoucí věci nezvládnu? A proč se bojím? Občas zažiju pocit úplné volnosti, ale pořád mám v sobě spoustu otázek. Stačilo by mi pár odpovědí. Nechci vědět všechno, protože nikdo neví všechno, a tak to bude pořád.
Nejtěžší otázka je proč jsem stále sama? Na to nikdy nedokážu odpovědět a ostatní taky. Chápu, že žít musím, i když bych s tím tady občas práskla. Mám tu úkol, ale už si s ním nejsem jistá. Co když nemám pomáhat už ostatním, ale sama sobě...?