Srdce

... je tam někde uvnitř, ale nejsem si jistá co dělá. Jsem schopná dýchat a fungovat, tak asi možná i tluče. Ale nejsem schopná žít... tak tam asi dělá ještě něco jiného. Svírá se mi. Puká mi. A pomalu ale jistě umírá... na lásku.

Ale vždyť láska je jen směs hormonů v mozku. To bych už mohla vědět. Což o to, já to vím. Ale proč mám teda tendenci dávat si ruce na hruď s cílem sevřít svoje srdce do dlaní? A proč mě tak děsně bolí?

Když na tebe myslím, tak mám pocit, že mi vyskočí z těla a uteče, aby nemuselo dál trpět. A když si vzpomenu přímo na nějaký konkrétní okamžik, naběhne mi ještě husí kůže na ramenou - proč zrovná já mám nejcitlivější zóny na ramenou??? A pak už mi zbývá jen si lehnout, vzpomínat na tebe a nechat si téct slzy po tvářích.

Srdce ... je tam. A je samo.