"Umřít a zapomenout. Necítit tu strašnou bolest."

Myslím si, že každý člověk se (ne)jednou dostane do situace, kdy nevidí jiné východisko, než to všechno skončit.
Někdy za jeho bolest může zklamání v lásce, zrada nejlepšího přítele, napjatá situace v rodině nebo šikana, kterou nedokáže sám řešit. Vždy je ale naplněn pocitem naprosté beznaděje, bezvýchodnosti. Cítí uvnitř podivnou bolest, jako by mu někdo vyrval kus srdce. Není to bolest fyzická, ačkoli se ji mnoho lidí pokouší fyzickou bolestí řešit. Řežou se nebo se jinak sebepoškozují. Snaží se zabít to, co je uvnitř, nebo je to volání o pomoc? Nevím. Ale ubližují tím jen sami sobě. Většina lidí je ale příliš slabá na to, aby se zabila. Možná pořád doufají, že by se vše mohlo vyřešit, že jim někdo pomůže. A čekají. Dočkají se? Častokrát bolest časem odezní, prostě vyprchá jako bublinky z coly. Někdy ale nebezpečně roste a člověk se s každým novým ránem ptá, jak bolestivý bude dnešní den.
Podle statistik spáchá denně sebevraždu 5 lidí. Zdálo se jim snazší a jednodušší prostě nebýt? Přestala je už bavit pouhá naděje v lepší zítřek? Říká se – „Bude lépe“. Většina sebevrahů v to zřejmě nevěří. Zrovna tak přece může být i hůře.
Myslím si, že sebevražda je sobecké řešení zdánlivě bezvýchodné životní situace, protože smrt by sice vyřešila všechny naše problémy, ale zničila by život těm, kteří nás měli rádi. Věřím, že nikdo není naprosto osamocený. Člověku se zdá snazší zemřít, ale že zemře někomu? Myslel na to před smrtí? Trápilo ho to? Nevím. To věděl jen on sám…
Sebevražda je svobodné rozhodnutí každého člověka a jen on jediný je za své činy zodpovědný. Je to sice chybné řešení, ale to už člověku vadit nebude, neboť člověku nevadí, že dělá chyby, ale že si uvědomuje, že chyby dělá. Má pocit viny a ten již po smrti mít nebude.