Zoufalství

Proč se musí můj život nenávratně odvracet tímhle směrem, vždyť nejspíš ubližuju jenom sám sobě, ale nedokážu to změnit... Jsem už takovej... Jsem zklamaný láskou, zničený, prázdný, nešťastně zamilovaný a sám. V myšlenkách na holku, která mě nenávidí, myslím si, že mi neprávem křivdí, nejsem takový sobec, vždy mi záleželo především na jejím štěstí a pořád mi záleží, dal bych jí všechno, všechno co mám by bylo i její... Nepochopila mě, raději se ode mě odvrátila a kvůli čemu? Jen kvůli tomu, že jsem potřeboval její pochopení, kvůli tomu, jaký jsem... Nedokážu přestat milovat, cožpak to pro ní neznamenalo tolik jako pro mě? Co jsem pro tebe znamenal, když můžeš takhle žít, jako kdybych nebyl... Mě to zabíjí! Tohle nepřebolí... Já věřil, že jsi ta pravá, jak mám přestat, když přestanu rozdrtí mi to srdce ještě víc... Už není, co by z něho pak zbylo! Ach jak jsem nešťastný, můj "život" pomalu ale jistě kolabuje, už nemám důvod, nemám pro koho žít. Vymazala jsi mě ze světa, jaký důvod mám zůstávat? Proč se trápit, když už nemám nic? Ani pravé přátelství, ani lásku... Tolik jsem se snažil, snažil jsem se změnit, snažil jsem otevřít svoje srdce, udělal jsem to, myslel jsem, že všechno bude lepší, že mi i ona postupně začne odhalovat svoje nitro, čekal jsem, že pro mě najde pochopení, ale co se stalo? Odešla, zlomila moji naději, opustila mě, nechala mě samotě, smutku, s milujícím srdcem, plným lásky k ní... Proč? Proč... Věřil jsem, že to spolu zvládneme, že jí udělám šťastnou, že ona udělá šťastným mě... Už mě tu nedrží nic, jen lítost... Bylo by mi líto rodičů, kdybych jim udělal něco takového... To tobě by to bylo jedno, protože pro tebe už stejně neexistuji... Měl jsem umřít tenkrát, když jsi mi to řekla, stejně jsem tu akorát, abych se trápil, aby se můj život potápěl pořád víc a víc... Umírám zevnitř, každým dnem se stávám horším a horším, moje srdce se mění na kámen... Opravdu to cítím, tak divný pocit u srdce, tak ...divný, je to jako prázdnota, jakobych chtěl plakat, ale neměl slzy. Nevím, jak dlouho vydržím, to trápení, ještě jednou tě časem, až to nevydržím vyhledám a pokusím se ti vyjádřit moje city, a zeptám se tě, jestli je tvá láska opravdu mrtvá, jestli je ti beze mě lépe, jak ti je... Tenhle svět ze mě pomalu ale jistě, všechno vysává... Proměňuje moje srdce v kus kamene, tak, abych nemohl naplňovat jeho určení, tak, abych nedokázal milovat.