Dokázal bych to?

Dívám se z okna do dálky, už ani nevím. Jsem nyní tak odevzdaný, mám pocit, že mi nic nejde, že nic neumím, na nic se pořádně nemůžu soustředit, nikam se nehodím, je to tak nanicovaté... Ty mraky se mi líbí, jsou takové velké, těžce modré až šedé, ale to není k věci! Přemýšlím nad tím, co vlastně sám cítím, je to láska, to co k tobě nyní cítím? Zamyslím se pro jistotu, zamyslím se, protože jestli je to jen nemoc ze samoty, či snad sobeckost, musím se zamyslet, jestli mi záleží víc na tobě nebo na mě. Hledám odpověď. Jsem sebestředný? Jsem arogantní? Jsem doopravdy takový? Myslím si, že nejsem... To, co k tobě neustále cítím musí být láska, co by to mohlo být jiného? Vždyť na tebe pořád myslím, vzpomínám, tolikrát toužím, znovu s tebou mluvit, chtěl bych vědět, jak se cítíš, alespoň kdybych věděl, že je to tak pro tebe lepší, tolik bych se netrápil. Přemýšlím, jestli bych v tvojí přítomnosti dokázal pronést všechno, co bych ti rád řekl, vše co mám na srdci... A nevím, pochybuji o sobě, zase... Nejspíš bych se roztřásl, jakmile by jsi se na mě podívala nenávistným pohledem a nakonec bych nebyl schopný říct nic... Tohle je opravdu tak těžké, a přitom bych ti toho tolik moc rád řekl, kolikrát mám pocit, že se bez té možnosti úplně zblázním. Řekl bych ti, že ta láska k tobě neumřela, že za celou tu dobu jsi neustále v mém srdci i mé hlavě, řekl bych ti, že nedokážu zapomenout, že na tebe myslím, skoro pořád... Ačkoliv jsou naše nejhezčí společné chvíle zahaleny skličující mlhou bolesti, tak si je pořád pamatuji, a vždy budu, znamenáš pro mě všechno, bez tebe mě život netěší, bez tebe jsem sám, bez tebe je to tu neúnosné, nesmyslné... Já ti nikdy moc neodhaloval moje záporné emoce, protože jsem se bál, že by jsi to nemohla snést, že by ses trápila... Pak jsem to udělal, protože to bylo nevyhnutelné, potřeboval jsem tvé pochopení, tvou lásku, ale naplnily se mé nejhorší obavy a ty jsi odešla, neunesla jsi to... Vzpomeň si, kolikrát jsi chodila ty za mnou, kolikrát jsi mi svěřovala svoje trápení a bolesti, myslíš, že mě to netrápilo? Že mi nebylo líto, že se tak cítíš? Bylo mi to líto, často jsem tomu přikládal svoji vinu... Ale snažil jsem se tě podržet, jak nejvíc to bylo možné, byl jsem rád za to, že jsi mi to svěřovala, vážil jsem si toho a snažil jsem se ti pomoci... Ale pochyboval jsem moc, pochyboval jsem o tom, jestli se mnou můžeš někdy být šťastná, ale chtěl jsem o to bojovat, nenechat tě v tom samotnou... Láska k tobě mi to usnadňovala. A ty? ... Ty jsi mě opustila právě proto, opustila jsi mě, protože jsi přestala věřit, že bych s tebou mohl být šťastný! Ale tak to vůbec nebylo sakra! Snažil jsem se ti to dát najevo, vysvětlit ti to... Já s tebou byl šťastný! Občas jsem se necítil tak, jak bych měl, jenže to byla jen otázka času, času a tvojí pomoci... Stačilo tak málo, myslel jsem, že už jsem tu víru v sebe našel, když jsi mě vyslechla, ale následně jsem o tebe přišel, ty jsi přestala věřit v naše společné štěstí... Nyní jsem nešťastný, nyní jsem zbytečný, nyní jsem nešťastně zamilovaný! Ale jedno už si nedovolím, nebudu o tomhle pochybovat! Čas jenom prokazuje, že to tak je, že tě miluji, hluboce, záleží mi na tobě, chci jen, abys byla šťastná... Tak mi s tím pomoc? Promluv se mnou, a řekni, jak se cítíš, řekni mi to, prosím, to je přesně to, co mě nejvíc zajímá... Potřebuji to vědět, potřebuji vědět, jestli jsi v pořádku takhle, jestli se třeba netrápíš nešťastnou láskou jako já, jestli by jsi si nepřála zase být v mém objetí, rád bych věděl, jestli je to takhle lepší, aby moje láska neumírala zbytečně... Tak rád bych tě měl zpátky, abych se mohl snažit, snažit se dělat tě šťastnější, bojím se o tebe, bojím se, abys to nevzdala, nechci, aby jsi svůj život vzdala. Miluji tě.