Setkání

Odvážil jsem se, našel jsem v sobě sílu, ani nevím, kde se tam vzala, protože já když tě vídám tak se celý klepu... Rozhodl jsem se na tebe počkat, promluvit si s tebou, chtěl jsem ti sdělit, jak se cítím a hlavně jsem chtěl slyšet, jak jsi na tom ty... Šla jsi, zahleděna, tak, aby pohled nepadl na mě, v zamyšlení. Tvá bílá tvář představuje veškerou tvou krásu a zároveň je v ní vidět tolik smutku a bolesti. Osmělil jsem se, ale tvůj výraz mě rychle utnul, ach to pohrdání v tvé tváři, nedovolí mi skoro nic říct, překonal jsem to, dokázal jsem to, nakonec jsem ti řekl, jak mi je, že nedokážu přestat milovat, nedokážu zapomenout, tvůj výraz se trochu změnil. Bylo to pro mě těžké, já jsem pořád moc nejistý člověk, ale už si nedovolím pochybovat o svých citech, ikdyž to ze mě leze ztěžka, nakonec to vyleze... Řekl jsem ti, jak na tebe celé dny myslím, řekl jsem ti že tě miluji, že nedokážu zapomenout, ty jsi řekla, že taky nedokážeš, zeptal jsem se jak ti je, jeslti je to pro tebe lepší, řekl jsem, že si přeju jenom tvoje štěstí, že jsem ti vždycky chtěl nosit jen samé štěstí a lásku... Snad jsem ti toho řekl za takovou chvíli až moc.. A ty? Řekla jsi, že jsi sama, že už mě nemůžeš milovat, kvůli naší minulosti, protože v tobě vždy bude... Řekla jsi, jak uvadáš, jak se ničíš, jak tě ničí tohle žití, že je to pořád horší, že nikoho nemáš. Lámalo mi to srdce, málem jsem se rozpadl, když jsi mi to říkala... Obejmul jsem tě, řekla jsi, že to takhle bude jenom pro oba horší... Víš, nemohl jsem jinak, přemýšlel jsem nad tím, ale měl jsem tě obejmout dřív, jakmile jsem to pocítil, nesmím mít strach, nesmím pochybovat, o tom co chci nebo co chceš ty... Miluji tě! A nelituji toho, ujistila jsi mě v tom, že jsi jedinečná, že jsi ta prává, pro kterou stojí za to žít i nežít, ujistila jsi mě, že jsi ta jediná, která mě ještě může udělat šťastným, jenom škoda, že už to nechceš :( škoda, že už to pro tebe ztratilo tu krásu... že už nechceš začít znova, dát nám šanci zachránit naše životy...