Proč tu jsem?

Když tak zase jednou přemýšlím o tomhle životě...proč vlastně žít když tu dělam jenom problámy a všem jsem na obtíž??? Máma mi řekla: nač vyhledávat smrt, když stejne si mě jednou vyhledá sama? Jenže... řídím se tím že.. Šťasten je ten kdo zemře dřív než mu osud nadělil...
Proč mam žít když mě to tu nebaví? Jsem tu nešťastná!!! Tak mě sakra puste ven z toho zamotanýho kola! Chci pryyyyyyč...nestačí to říct jednou??? Utápim se ve vlastních slzách! Už nechci dál, nechci se dál plazit a prosit o milost- o vysvobození z tohodle zaklatého těla!
Už prostě nemůžu dál:( nejde mi to... jsem vyčerpaná, neudělam ani krok v před...ba ani v zad! Jdu klikatou cestou a pomaličku se blížím k mému vysněnému cíly- k smrti. Je to ale ještě dlouhá cesta...chtěla bych si jí zkrátit...jdu moc pomalu nato...abych se jí dočkala, jo dočkám se jí..ale kdy? já chci už teď!!! Před sebou na cestě vidím jen pohazené klacky a jeden uzel vedle druhého...začínam se s tím smiřovat, budu se tu plazi ještě hodně dlouho a sama.... Sama to proto...že nikdo mi nechce pomoct vstát...a jít rychlejš... stát na nohou! Je to něco, jako když jste celoživotně připoutáni na vozíčku...toužíte se postavit na vlastní nohy, ale nikdo Vám nepomůže protože moc dobře ví...že už vám nijak nepomůže...ví..že s vozíčkem umřete, nenaučíte se už chodit. Jste jako mrtvý. Nemůžete nic dělat:( .... cítí te se sami, na vozíčku, na vozíčku kde musíte sedět část svého...končícího života... Tak takhle se cítím já...beznaděje že mě ještě nekdo postaví na nohy a naučí mě chodit...naučí mě se vyhýbat klackům který mi život hází pod nohy...