Svět a Já Sám

Sedíš venku a pozoruješ oblohu. Najednou vidíš a zjistíš, že další hvězda spadla bez zvuku a při zapálení sirky jiskra uhasne v nočním větru. Brána k domu zůstala stále stejná, stačí se jen otočit. A člověk ti otvírá se slovy : “Nic nedáš světu a nic od něj nedostaneš zpět!“ Jak jsem jen mohl znát cestu životem, ve kterém jsem se ztratil a jen se toulám od ničeho k ničemu? Cítím se prázdný bez smyslu jít dál, ztracený sám v sobě. Chodím nahoru a dolu, ale směr mám jasný. Všude vidím černou a své chyby pozoruju v zrcadle, jako film bez konce. A lidé volající mé jméno mi podráží nohy a brání dostat se dal. K podstatě této cesty. Nechtějí nic slyšet a chápat. Ztracený v životě, ztracený v sobě. Sám hledat cestu tmou po dobu temnou. Zkoušet dveře, které se nikdy neotevřou a světla, která se nerožnou. Tak klepu na nebeskou bránu a tohle už nikdy víc neřešit. Mnoho věcí, co říct se skrývá a ven se nedostane. Jako voda, která se přelévá. Tak vše kolem mě putuju pod zem. Šest metrů hluboko skryl jsem svůj dar. A bude tam ležet a čekat. Čekat věčně, Já se nevrátím.