Uzdravení

Je možné se uzdravit?

Ptám se sám sebe, jak je možné, že v dnešní době je tolik nemocných lidí. Čekárny u psychologů a psychiatrů jsou doslova natřískané, každý se snaží řešit ten svůj problém. Jistě uznáme, že duševní zdraví má vliv na zdraví fyzické. Pokud je člověk zdravý duševně, většinou je zdravý i na těle. Pokud je nemocný fyzicky, neznamená to, že je ihned nemocný i duševně. Mnohokrát slýcháváme, že člověk má bolesti páteře, aniž by doktoři cokoli nalezli. Nebo ho často bolí hlava bez jakéhokoli vysvětlení. Stává se, že člověk mívá bolesti rukou, nohou nebo žaludku. Lékařské vyšetření však nic neodhalilo. Ve většině těchto případů si můžeme být jisti, že fyzická bolest vzniká teprve z duševní nevyrovnanosti.

Pokud se člověk trápí, duševní bolesti se přenášejí na tělesnou schránku. Problémy v rodině, s manželem, s přáteli nebo v práci se rychle přenášejí i na tělo. Otázkou zůstává, zda návštěvy psychologů a psychiatrů jsou schopny něco vyřešit. Zamýšlel jsem se nad tímto problémem a došel jsem k následujícímu. Lidi můžeme rozdělit do tří skupin:

1, Lidé, kteří si vůbec neuvědomují, že někomu ubližují a rovněž neví, že duševní zranění má vliv na jejich tělo – do této kategorie spadají všichni ti, kteří nikdy za nic nemohou. „Víš, já jsem alkoholik. Ale víš také proč? Může za to moje žena!“ nebo „Ano, svého manžela jsem podvedla. Ale víte proč? Může za to internet. Všude samá erotika a porno!“ Tito lidé nikdy neuznají, že by mohli být nedokonalí. Nikdy neuznají, že za něco mohou, že něco zavinili. Všechno mají na svědomí ostatní. Neuvědomují si, že druhým svým jednáním ubližují. Rovněž si také neuvědomují, že je zranili druzí. Nosí v sobě potlačenou nevěru, ale nereagují na to. Manžel je alkoholik, ale tolerují ho. Děti jim nadávají a nemají u rodičů žádný respekt. Ale to vše je normální. Na vině je přece společnost nebo někdo jiný. Tito lidé v sobě nosí mnoho zranění, proto jsou často nemocní i na těle. Schopnost uzdravení je u nich takřka nulová, neboť si myslí, že nic takového ani neexistuje.

2, Lidé, kteří chápou, že často ubližují a je jim ubližováno, ale nedokáží s tím nic udělat – jedná se o jedince, kteří vědí, že ublížlili svým dětem nebo rodičům. Vědí, že jejich vztahy s nejbližšími nejsou zrovna nejlepší. Třeba se ani nestýkají s ostatními členy rodiny. Ví, že jim někdo ublížil v práci. To vše chápou. Ale jejich postojem je rezignace. Nejčastěji říkají: „Už je na všechno moc pozdě. Už to nemohu změnit. Stejně na to nemám.“ Vědí, že mohou být uzdraveni, ale nic pro to nedělají. Rezignovali.

3, Lidé, kteří chápou, že ubližují a je jim ubližováno a jsou odhodláni s tím něco dělat – jsou to lidé, kteří chápou, že svým každodenním jednáním ubližují druhým. Rovněž je jim jasné, že jsou sami často zraňování. Dokáží se proti tomu všemu postavit.

Byl bych rád, kdyby většina z nás dokázala říct, že patří do třetí skupiny. Ale obvykle to tak bohužel není. Podívej se sám sobě do svědomí. Kolikrát sis v životě přiznal, že jsi ublížil druhému? A kolikrát ses mu omluvil nebo jsi poprosil o odpuštění?

Většina nemocí vzniká z neschopnosti odpustit. Je důležité si přiznat jednu podstatnou věc – jsem nemocný. A zároveň musíte toužit po uzdravení. To jsou dva základní pojmy. Na počátku si musíš přiznat, že svým jednáním ubližuješ druhým. Tím zraňuješ druhé, ale také sebe. A oni zase ubližují tobě. Co s tím? Problémem je, že většina z nás tyto věci neřeší. Znamená to vrátit se hluboko do minulosti a otevřít rány, které třeba již několik let úspěšně skrývám před ostatními a před sebou samým. Ale tato zranění zde jsou a stále působí. Avšak je možné se uzravit. Jak?

Přiznej sám sobě, že jsi nemocný. Řekni si, že se chceš uzdravit. Nikdo přece nechce být nemocný. To je první krok. Druhým krokem je odpuštění. Jistě jsi byl v životě mnohokrát zraněn. Možná o tom ani nevíš. Tvoji rodiče tě třeba původně ani nechtěli přivést na tento svět. Již toto je zranění, které na tebe působí. V době tvého dětství se rodiče hádali. Možná tě někdo sexuálně zneužil. Tato zranění patří k nejhlubším. Nebo otec bil tvou matku. V dospívání se ti třeba všichni posmívali. Byl jsi za třídního blbečka. V práci možná patříš za outsidera. Všichni se nad tebe povyšují. Nebo jsi zažila nějakou velmi trapnou situaci. Možností je celá řada. Sami nejlépe víte, co je ve vašem životě otevřená rána. Nyní je třeba, aby tyto věci vypluly na povrch. Bolí to, protože mnohé rány ještě nejsou zahojené. Ale je možné je uzdravit jen skrze odpuštění.

Vybav si ty situace, kdy ti druzí ublížili. Sedni si v klidu někam do kouta a zavři oči. Představ si ty situace. Je to možná velmi nepříjemné. Vidíš před sebou lidi, kteří ti tolikrát ublížili. Hněv vůči nim nosíš pořád v sobě. Tento hněv nebo možná i nenávist tě velmi zraňuje. Nyní v duchu těmto lidem odpusť. Od srdce jim odpusť jejich viny. Odpustit znamená, že už stará zranění těmto lidem nevyčítám. Neznamená to, že na ně ihned zapomenu. Znamená to, že odpouštím a tím se osvobozuji. Odpusť jedině tehdy, pokud to tak skutečně cítíš. Abys mohl být uzdraven, musíš odpustit z celého srdce. Nejlepší je tuto věc vyznat i před Bohem, který vidí do srdce člověka. Odpusť jim jejich viny. Nyní je tvé srdce čisté, hněv je pryč, nenávist odešla. Jsi svobodná. Už tě netíží stará zranění. Odpouštěj takto pravidleně. Nestačí jen jednou, neboť každý den nás nědko zraňuje. Odpouštěj tedy stále znovu a znovu, den za dnem. Zůstalo ti prázdné místo v tvé duši. Je to místo, které dříve zaplňovala nenávist. Naplň toto místo láskou. Láska není o citech, jedná se o rozhodnutí milovat. Tím je tvé nitro uzdraveno, ale musí být naplněno láskou. Jinak uzdravení není úplné.

Je zde ale také druhá část. Sedni si znovu do kouta a zavři oči. I ty ubližuješ jiným lidem. I oni trpí, když jim nadáváš, lžeš, pomlouváš nebo podvádíš. Potřebuješ, aby oni odpustili tobě. Požádej je v duchu (třeba opět prostřednictvím Boha) o odpuštění. Nejlepší je požádat o odpuštění osobně. Pokud máš tu možnost a najdeš dost odvahy, zajdi za tímto člověkem. Může to být tvá matka nebo tvůj otec, bratr nebo manželka či přítel. Připomeň událost, o které víš, že jsi nejednal dobře. Požádej o odpuštění. Už jen samotné vyjádření touhy po odpuštění slovy je velmi osvobozující. Jestliže nenajdeš dost odvahy nebo není možná tato příležitost, požádej o odpuštění v duchu. Vztahy se neodehrávají jen v rovině viditelné, ale také neviditelné. Mají i duchovní podstatu. Požádej tedy v duchu o odpuštění. Požádej o očištění od všech těch zlých věcí, který jsi kdy učinil. A především zde se rozhodni změnit své jednání – přestaň s pomluvami, s rozčilováním se, s podvody nebo lží. Naplň své srdce rozhodnutím žít v lásce. Milovat lidi okolo sebe.

Tím dochází k uzdravení. Uzdravení je postupný proces, není možné prožít uzdravení ihned. Pokud cítíš, že některá rána je otevřená, dělej tento proces stále znovu a znovu. Nejlépe je předkládat zranění Bohu, neboť Bůh je Láska. Existují rány, které se zavřou třeba až poněkolika měsících nebo letech. Důležité je rozhodnutí začít s tím nyní. Mít touhu odpustit a toužit po odpuštění. Pak budeme uzdraveni. Možná onemocníme někdy fyzicky. Ale i přes fyzické onemocnění můžeme být duševně zdravými lidmi.