Můj pohled na euthanázii

Euthanasie, téma, o které jsem se začala zajímat před několika léty, když se mi do rukou dostala kniha o dr. Kevorkianovi, Dr. Smrti. Tento muž se nezabýval euthanázii v pravém slova smyslu. Jednalo se o tzv. lékařem asistovanou sebevraždu. Na úvod bych se tedy pokusila vysvětlit rozdíl mezi těmito pojmy.
EUTHANASIE - tento pojem by měl být rezervován pro soucitem motivované, úmyslné, rychlé a bezbolestné ukončení života nevyléčitelně nemocného, anebo progredujícího onemocnění. Trpící a nevyléčitelně nemocná osoba není ponechána svému osudu a nečeká na moment svého fyzického selhání – moment smrti, ale na její výslovnou žádost je její život ukončen. Euthanasii lze zrealizovat jedině na žádost pacienta, jinak to není možné.
LÉKAŘEM ASISTOVANÁ SEBEVRAŽDA - stav, kdy lékař na žádost nemocného obstará potřebná farmaka a nemocný si je následně sám aplikuje, tedy sám si „řídí svou smrt“, a tím se zbaví další možnosti na život, který již pro takto nemocného člověka neznamená nic jiného než utrpení.
SVĚDOMÍ - pojem, vyjadřující schopnost člověka rozlišovat mezi dobrem a zlem, jednat mravně a zodpovědně vůči druhým lidem. Svědomí je asi to jediné, co se v nás ozývá, co nás umravňuje v našich soudech a myšlenkách. Ale má umravňovat i lékaře, kteří mají právo asistovat pacientům při dobrovolném odchodu z tohoto světa. Mají však nějaké svědomí? Věřím, že žijí v přesvědčení, že se ničeho zlého nedopouštějí, ba právě naopak. Mají pocit, že jsou pro nemocné vysvobozením. Je velice složité lidi, jako je Dr. Kevorkian soudit. Asi to ani nejde, neboť zdravý člověk nikdy nemůže pochopit bolest lidí, kteří se rozhodnou zemřít dobrovolně. Svědomí je vědomí určité viny, či provinění.
SMRT - konec a završení života živé bytosti.
THANATOLOGIE - nauka o smrti, umírání.
Otázka euthanasie se stává čím dál tím víc aktuálnější, protože přibývá chronických, invalidizujících onemocnění, nemocných v terminálním stadiu.
Dr. Kevorkian, o kterém bych se nyní chtěla zmínit, jak již bylo řečeno, neprováděl klasickou euthanasii, ale lékařem asistovanou sebevraždu, (dále LAS). Přítomen byl u 44 sebevražd a žalován byl ve 12 státech USA, v některých osvobozen.
Je velice diskutabilní, zda považovat asistenci u této sebevraždy špatnou, ale ukončení aktivní léčby je všeobecně akceptováno. Často mi připadá, že pokračování v léčbě za každou cenu není právě to nejlepší, zvláště bez ohledu na stav pacienta a jeho přání. LAS je svým způsobem brána jako trestný čin. Euthanásie vyžaduje aktivní účast lékaře, LAS je někde uprostřed, je to milosrdná sebevražda, u které asistuje lékař.
Zamýšlím-li se zda euthanasii ano, či ne, musím brát v potaz řadu aspektů. Lékaři tvrdí, že nepříjemné symptomy, které umírání provází a samotné terminální stadium jsme schopni medikamentózní léčbou zvládnout. Jenže ze své vlastní zkušenosti vím, že v řadě případů se dá bolest velmi špatně farmakologicky zvládat. Mnohdy se podle mého názoru jedná o chybný úsudek ze strany lékařů. Setkala jsem se nejednou s postojem, kdy byla bolest u pacientů tlumena minimální dávkou opiátů, přestože se jednalo o terminální stadium nádorového onemocnění a někdy až na popud sestry, která lékaři vyloženě řekla o silnější analgetizaci, byla předepsána. Proč? Ze strachu z předávkování, závislosti? Nevěřícně kroutím hlavou, jak je to možné. Být na místě nemocných s nesnesitelnou bolestí, asi bych si velice přála, aby mé utrpení velmi brzy skončilo. Možná bych měla pocit, že jsou lékaři snad až nelidští, když mi nechtějí dát silnější analgetizaci. Věřím, že všude tomu tak není, ale já osobně jsem se s tímto postojem setkala.
Velmi silně mě zasahoval pohled na utrpení mladých umírajících lidí Přála jsem jim, aby co nejdříve upadli do milosrdného komatu, kdy už nic nebudou cítit (i toto je však relativní). Provádění složitých terapeutickým a diagnostických zásahů mi přišlo velmi nelidské.
V Nizozemí, kde je euthanasie uzákoněna, platí určitá pravidla, která ji umožňují. Nemocný musí být dospělý a psychicky k tomuto kroku kompetentní, dále musí o euthanasii požádat, svou žádost několikrát opakovat, a ta musí být písemně zdokumentována, dále musí nemocný nesnesitelně trpět a nemít naději na úlevu, přestože nemoc není smrtelná, dále je lékař povinen konzultovat stav nemocného s jiným nezávislým lékařem.
Legalizace euthanasie, anebo LAS, je velmi problematickou skutečností, protože i zde bohužel hrozí, tak jako u všeho, co člověk vymyslel, zneužití. Faktem zůstává, zda neohrozí možnost LAS, či euthanasie sociálně a ekonomicky slabé občany, kteří by mohli být k tomuto kroku nuceni.
Dále depresivní pacienti by o LAS nebo euthanasii žádali pravděpodobně častěji, přestože by se dal jejich psychický stav velmi dobře farmakologicky zvládnout. Ttotéž platí u takto deprivovaných nemocných v terminálním stadiu.
Dr. Kevorkian je zastáncem LAS, a dokonce ji prováděl. Nechci jej, a ani nebudu soudit, protože se jedná o otázku svědomí a osobních morálních pravidel. Považoval za morální pomoci lidem od utrpení, stejně jako jiní lékaři považují za morální léčit nemocné, bez ohledu na jejich prognózu zdravotního stavu. Kde je pravda? A co je morální a správné? Nevím. Každá strana má svůj díl pravdy, každá jiný. Já mohu jen teoretizovat, co bych chtěla, jak bych si představoval svůj osud, své rozhodnutí, kdybych se do této situace dostala já, anebo mí blízcí.
Jedno vím jistě, nesouhlasím s váhavostí nasazení razantní terapie bolesti. Nesnesitelná bolest, je totiž jeden z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují ono závažné rozhodnutí : „Prosím, už chci zemřít a ne trpět!!“

Použitá literatura :
1.Honzák. Radkin. Etické problémy spojené se smrtí mozku. časopis Praktický lékař č.80/12. str. 712 - 713
2.Munzarová. Marta.Paliativní péče ve vztahu k euthanasii. časopis PL 77/5. str. 244 - 246
3.Olšovský.Jiří. Slovník filosofických pojmů současnosti. Praha:Erika, 1999.vyd. 1
4.Strejček. Jiří. Lékařem asistovaná sebevražda. časopis PL 77/7. str. 351 - 353
5.Strejček. Jiří. Euthanasie v Nizozemí po pěti letech. časopis PL 77/8. str. 423