Pokora - je důležitá?

Musíme v životě snášet příkoří?
Umět žít... Co to znamená.. Třeba... dokázat vychutnat malé radosti a unést velká břemena? Nejen to, ale i unést velké radosti. Vychýlit se, ale zase se vrátit, najít rovnováhu. Stále hledat, znovu se vracet k té rovnováze v nás. Všichni už slyšeli něco o zlaté střední cestě. Nezajímavé, průměrné? Možná, možná také těžce dosažitelné...
Nic se neděje bez příčiny, smysl událostí pochopíme po dlouhé době nebo vůbec nikdy. Jen když sami vymýšlíme příběh, můžeme v jeho začátku použít rádoby náhodnou událost, jejíž smysl se ozřejmí v průběhu, nebo bude pointou celého příběhu. Je to zábavná hra a my ji ve skutečnosti hrajeme stále, ale nikdo se neptá, jestli chceme hrát a jestli známe pravidla. A můžeme stokrát chtít skončit, zvolat: " Nehraju!" Jako v dětské hře, kde se lze odpikat..
Každý zná bolest, strach, trápení, každý ví, že to prožije ještě mnohokrát. Ale ani vědomí vlastní smrtelnosti nás neodradí žít dál. Čekají nás zkoušky a my jim musíme čelit. Jak to vlastně dokážeme?
Tím, že se učíme pokoře? Ne bez boje, ne ze zbabělosti..Ale spíš z nutnosti a poznání, poznání vlastní omezenosti. Přirozená reakce na nepřízeň osudu je sebelítost a popření problému. Ovšem to nikam nevede, točíme se v kruhu. Pokračováním je zloba a hněv, ale agrese, třebaže namířená ven se nám vrátí a my jsme nuceni smlouvat. Smlouvat s okolím, sami se sebou a zakusíme tak rozčarování, smutek a pocit osamocení. Ale pokud se tomu nebráníme a jsme upřímní sami k sobě, tak nás to vnitřně očistí, osvobodí.
Jsme silnější, protože jsme prošli smířením, to je pokora. Někdy je nutné i snášet příkoří, to nemusí být zbabělost,raději ho snášet,než před ním utíkat...