Starý deník (o tom, co bude)

Před tím:

...Vnímam jen větve stromu, křečovitě svírajících oblohů...Prší a kapky mi padají do klína. Vnímam jen obrysy střech a domů vynořujících se ze svitů jarních paprsků. Vnímam šumění a každý zvuk toho nejkrásnějšího a nejhořčího orchestrů, v němž se proplétají osudy a jemuž se říká život...

Dnes:

...Vidím život. Vidím ho unavenými a uplakanymí očíma. Vidím ho v první sněžence-plaše, ale jistě a tvrdohlavě prodírající se ven zbytkem sněhu. Vidím ho z okna autobusu a dokonce i v kaluží do které podle starého dětského zvyku chci skočit. Cítím život-ničím nezastavitelný, řítící se dopředu tak drzé a odvážně, jako kdysi moje touha po nedosažitelných a o to lákavějších věcech.
Pokaždé mě to vyžene ven z bytu, z paneláku z mého "Teď'" do vzdálenneho "Dřív". A stojím před rybníkem, ve kterém jsem kdysi utopila svojí plachost a poznávám dávno ztracený odraz ve vodě..Snad mi odpustí..

Snad:

A všechno je najednou zpátky-rozsypané korálky, svíčky. Nekonečně dlouhé rozhovory při západu slunce na kupě sena vonicího štěstím . Příjemné chvění nad milostným dopisem na ubrousku. Vůní rána na balkoně a million důvodu, proč nechodit do školy. A porušování nůdnych pravidel, už aspoň proto, aby se nenudit..
Všechno slyším a nepustím. Nosím to v sobě už snad tísice let a stačí pouhý paprsek slunce a spustí se to znovu. Točí se to, vzmítá se, jako vichr z nadějí a tužeb, jenž nezastaví a nelituje ničeho, na své cestě.. Smete všechno kolem... A když jdu zpátký domu, neudržím se a skočím do kaluže.. A v hlavě se mi jen mihne myšlenka "Asi se lidé neměnění, jen se časem lib poznají.."