Uvnitř smutku

Chci se tě zeptat na tolik věcí, na toliko malých detailů, i tolko velkých činnů. Chci tě políbit! Chci ti říct miluju tě, a ono to nejde. Nejde to, nejsi tu a já snažím se uvěřit že budeš, že se najde jedna myšlenka, jedna chvíle kdy se rozjede výtah, zahlomozí klíč a ty tu budeš stát jako tolikrát. Jako vždy když srdce bušilo na poplach a duše chtěla z těla odejít. Jenže výtah jezdí dál, sem a tam a klíče nechrastí. Spousta zvuků, spousta lidí a mezi nimi nikdo, kdo je mnou milován.

Sedím v koutě, kapky od očí smáčejí kožíšek kotěte které jsme zachránili, a ono drží. Mňouká a hledá svojí paničku, v dokonalost se spojil osud můj i její, jenže ona ví že její panička se vrátí. Že přijde, že jí zachrání.

Myšlenky letí, přemýšlím nad mnoha horkými doteky, nad nežnostmi které jen milencům jsou ukryty. A bolí to, bolí to, že mé ruce nehladí, že mé ústa se nedotýkají. Že jiné ruce, velké, malé, hubené, tlusté, vrásčité, jemné se mohou dotýkat. Přemýšlím jaké ráno je východ slunce bez teplého kakaa, jak moc veselé ráno, jak moc krásné je ráno vzbudit se a být jinde. Další slza padá.

Chctěl bych aby mě smutkem puklo srdce, aby v něm byla velká díra kterou by se odplavil ten smutek, tenhle život k ničemu. Chci abych uměl říct, už netluč, netluč pro lásku, ona už nepřijde, ona nechce slyšet že tlučeš jen pro ní. Už netluč...