Když srdce chce bít/být jinde...

Nevím, jak vy, ale já mám pořád pocit, že žiju někde, kde nechci. Každý den toužím ráno vstát, jít k oknu a podívat se do zahrady, která se rozkládá hned za babiččiným domkem. Jenže realita je jiná. Každé ráno vstanu a čučím na odpornou krabici jménem Billa a za ní na dva věžáky (které jsou parádně otlučené). Proč nemůžu sebrat batoh, naházet do něj oblečení, učebnice (ne že bych byla šprt, ale přeci jen se nerada ve vlaku nudím) a jet směr valašsko? Už jen z důvodu mého nízkého věku (fakt není dobré začínat samostatně žít v 15 s kuchařským uměním tří buchet, čaje a kávy navíc s nulovým finančím základem). Dospělí to mají lehčí, seberou se, přihlásí se na pracák a budou čekat, až dostanou nabídku z daného oboru. Pak seberou svoje věci a jdou bydlet do toho města. Ale co já? Nevystudované, praštěné, pološťastně zamilované (šťastně zamilované, jen do osoby velice vzdálené) dítě neschopné se postarat samo o sebe? Jediné, co mne momentálně napadá je počkat si, než budu mít maturitu a potom sednout do vlaku a jet do vytouženého města. Na vysokou školu (po které šíleně touží má matka, protože bych jinak zkazila pověst rodiny) se asi vybodnu, protože trávit dalších několik let někde, kde nemám přátele se mi opravdu nechce. Snad se mi podaří přežít maturitu, jekot šílené matky po zjištění, že nejdu na vysokou a potom se mi podaří najít byteček a zaměstnání (byteček + osobu ochotnou jíst moje pavýtvory z kuchyně a trpět mé nálady) . Všem, kteří mi drží palce-dík :-D