Znovu jsi mi zlomila srdce

Ráno jsem šel do školy, jako obvykle v myšlenkách na tebe, nebylo divu, že když jsem tě spatřil srdce se mi rozbušilo.. Šla jsi na druhé straně silnice, tvůj výraz byl zobrazením smutku, stejně tak jako můj. Nevydržel jsem to, musel jsem za tebou jít, zeptat se tě, jestli si nemůžeme promluvit... Já ti totiž měl co říct... Přišel jsem a tvůj výraz mě probodl, zeptala jsi se co chci podrážděným hlasem plným nenávisti a v ten moment se moje odhodlání rozpadlo na milióny malých kousíčků. Vykoktal jsem větu, kvůli které jsem přišel... "Nemohli bychom si spolu dnes promluvit?" odpovědí mi bylo tvoje úsečné "Nemáme spolu o čem mluvit!" a takhle to s tebou bylo vždy.. Vždy byla pravda jen na tvojí straně, to jak to vidíš ty je to správné, a moje pocity nic neznamenají.Ty jsi mě nikdy nechápala, ani ses o to nesnažila... Otočila jsi se a odešla... V tu chvíli se se mnou zatočil svět, moje srdce, které předchvílí tlouklo láskou mě začalo bodat, vešel jsem na koleje... Jela tramvaj, ty jsi odcházela, sledoval jsem tě, jak odcházíš, chladně, rozhodně, ztratil jsem naději i víru, začaly mi hořet oči slzami. Zamyslel jsem se, tak ať mě ta tramvaj přejede, chodil jsem po kolejích, stál jsem... Co to dělám? Nemůžu tu umřít, co rodiče? Sešel jsem ze silnice, sedl jsem si na lavičku, začal jsem plakat.. Pak vyšel kámoš, na kterého jsem tam půvedně čekal, šli jsme do školy... S několika slzami v očích, s ukrutnou bolestí.. šli jsme, došli jsme do školy, byl jsem na dně... šel jsem na chodbu, stoupnul jsem si k oknu, hlavu jsem o něj opřel... Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek, proč mě nemůžeš vyslechnout a pokusit se to jednou pochopit... Za chvíli jsi přišla ty se svojí kamarádkou, ona mě oslovila, nejspíš mě viděla, když šla do školy ... Po chvíli jsem se otočil, byl jsem úplně mimo... zničený, roztrhaný... A ona nahodila posměšný obličej a vytvořila na tu chvíli až nevhodně komickou scénu se slovy "Tak mu to řekni.", přičemž ty jsi se nějak zdráhala slov, tudíž se jich ujala tvoje kamarádka: "No prostě, už za ní nechoď ok? Dokážeš to pochopit?" Podíval jsem se na tebe, v tvé tváři byl jenom bezcitný výraz, výraz tak chladný, tak ubíjející... Řekl jsem něco ve smyslu toho ať mi to tedy řekneš ty sama... reagovala jsi "Já už ti to říkala, nech mě být." Nešlo o to, co říkáš, ale jak jsi se u toho tvářila, bylo to tak chladné, tak zničující... Jestli jsi mě dřív milovala, jak se můžeš chovat takhle? Ty jsi totiž zahleděná jenom sama do sebe a do své bolesti, tu mojí jsi nikdy nechápala, nikdy jsi ji neřešila... Nikdy jsi se nesnažila nic pochopit... Ačkoliv jsem se ti to snažil vysvětlit... Vždy musí být po tvém! Nastalo chvilkové ticho, nyní byl čas na mojí reakci. Konečně jsem dokázal říct něco, za co se nestydím, řekl jsem "Tak jdi.", myslím, že je ta reakce, mírně překvapila... Hrajete si se mnou, už jenom ten váš přístup: "Tak mu to řekni hehehe...", nemám náladu na vaše ubohé vtipkování s mým srdcem. Myslíte si, že jste asi jediné dvě citlivé chudinky na zemi a že já žádný pocity nai nemám... Pak jsi odešla i s kamarádkou... A já se sesunul k zemi, začal jsem plakat. Plakal jsem, konečně vidím, jaká jsi, to ty jsi mě nedokázala pochopit, ani jsi to nezkusila, pohrdla jsi mojí láskou. Lituju toho, že jsem ti dal moje srdce, lituju toho, že jsem tak hloupý, že jsem v tebe uvěřil. Tvoje láska byla příliš slabá, protože v ní pro mě nebylo žádné pochopení...Jsi jen zahleděná sama do sebe. Tvé sliby byly jen prázdnými slovy. Plakal jsem tam na chodbě a přál jsem si zemřít, za chvíli zazvonilo, ale já neměl nejmenší zájem na to někam jít nebo něco dělat, chtěl jsem jenom umřít... Nakonec si mě všimly dvě kolemjdoucí profesorky, jedna mi řekla, ať vstanu, jestli jsem v pořádku, nemají někoho zavolat nebo jestli nemám problémy v rodině... Nebyl jsem schopný slov, řekl jsem asi jenom, že to je dobrý, a šel jsem do třídy... Profesor ve třídě měl nějaký řeči, že chodím pozdě, kašlal jsem na to, sedl jsem si se zaslzenýma očima a asi jsem mu nic neodpověděl.. Nevím. Snad se mě i ptal, jestli jsem v pořádku... Rozdali papíry na písemku. Plakal jsem dál, bylo mi jedno, jestli to někdo vidí nebo ne, ale myslím, že si toho ani nikdo nevšiml, srdce se mi kroutilo v hrudníku, jako kdyby chtělo z toho těla ven. A tekly další a další slzy... Nepsal jsem písemku, nemělo to cenu, nemám už na nic sílu, nedokázal jsem se ty sračky ani naučit a kdybych to uměl stejně bych to nepsal, protože jsem byl úplně mimo, mimo chápání všech lidí, jenom já a moje bolest. Zeptal jsem se jestli můžu jít na záchod, že mi není dobře... Pustil mě, došel jsem tam, dal sem průchod zoufalství, skácel jsem se tam na kolena a čelem jsem padl na dlažděnou podlahu, pláč propukl úplně, srdce mě bolelo, začal jsem nahlas fňukat. Zoufalství vrcholilo, ptal jsem se proč.. PROČ? PROČ!? PROČ?! K četru s tebou, nikdy sis mojí lásku nezasloužila, nikdy sis jí nevážila...i když ti přišlo, že já si nevážím tvojí, tak to ty jsi pohrdla tou mou. Cítil jsem to, cítil jsem, že něco není v pořádku a taky že nebylo... To ty jsi o mě pochybovala, já o tobě nikdy! To ty jsi se ke mě otočila zády a zlomila mi srdce a nesnažila se najít pochopení, jsem lepší než ty, protože ty jsi zahleděná jenom do sebe! Nemyslel jsem si, že jsi taková. Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale chováš se tak pořád... Myslím si, že to že mi není krvácí rty je způsobeno tvými dřívějšími polibky. Tak si jdi, uvidíme se v pekle, mělo mi to být jasné, už když jsi mi napsala ať klidně umřu, protože milující člověk by tohle říct nedokázal,nejen milující, kdyby ti na mě někdy záleželo, tak bys to říct nemohla! Já bych ti tohle nedokázal říct nebo napsat ani nyní. Tvůj smutek mě rmoutil, měl jsem o tebe starost, ale teď radši zabiju i svoje srdce, než abych tě v něm nadále nosil, nezasloužíš si ho!