Nedivte se

Mám za kým bych šel? Mám někoho, komu bych se mohl svěřit? Mám někoho, komu bych do dlaní mohl svěřit své černé rozpukané srdce? Existuje někdo, kdo by mi pomohl? Ne. Nikdo takový neexistuje. Nikdo takový na tomto světě není. Nedivte se tedy, až jednou ukončím svůj život. Tady nemám nikoho za kým bych šel, ale tam, v dáli, třeba bude někdo kdo mě bude mít rád. Myslím, že pak bych byl o trochu šťastnější, poněvadž by mi někdo možná pomohl nést mou bolest.
Mám nějakou minulost? Mám já vůbec nějakou budoucnost? A co teď? Kde a jak teď žiji? Existuje vůbec něco, co by mě dokázalo opravdu potěšit? Ne třikrát ve zlém vrátit nazpět, ale opravdu, opravdu potěšit? Mám já vlastně cíl za kterým jdu? Minulost je prázdná a v budoucnu vidím jen stín. Vše, co mě potká, mi čím dál tím víc podráží nohy a já mám strach, že už dlouho neudržím tu tíhu. Snažil jsem se a snažím se, ale toto břímě je na mě asi příliš těžké. Nedivte se tedy pak, že si podřežu své krásné tepny, ze kterých pak bude na zem vytékat teplá, bolestí nasáklá krev. Nedivte se že odejdu. Já už bych totiž možná i rád šel.
Má smysl studovat? Má smysl pro sebe něco dělat, ať už jde o sport, zájmy, hudbu či lásku? Nebylo by lepší podrobit se alkoholu, drogám a nevázanému sexu? Nebylo by lepší ubližovat svému tělu, aby bolest fyzická alespoň na chvíli převyšovala bolest duše? Vždyť tělo je jen schránka, kterou stejně všichni jednou opustíme, tak proč ji neopustit hned? Vždyť svět je krásný pro opilého, zfetovaného a ukojeného člověka. Sice jen na chvíli, ale krásný. Není lepší prožívat krásné chvíle, byť jen krátce, než celý dlouhý život krvácet na mučidlech? Proto se nedivte, až mě jednou najdete na zemi, jak se válím v psích výkalech a líh ze mne bude cítit na desítky metrů. Nedivte se až se předávkuji, poněvadž pak mi to už dává smysl. Je krásné zemřít ve jménu něčeho velkého. Myslím, že zemřít, je krásné už jen samo o sobě.