Sen o lidstvu

Nebe, voda, příroda, Slunce…nic z toho není věčné. Nic z toho zde nebude navěky. Člověk má nesmírnou moc…vše zničit. Příroda, vesmír, to jsou věci, které se vytvářeli miliony, ba i miliardy let a my to dokážeme zahubit během jediné krátké chvilky. Považujeme se za inteligentní bytosti, ale je tomu tak doopravdy? Skutečně jsme tak chytří, jak si myslíme? Jsme prý pány všeho tvorstva! To je možná pravda, jenže v jakém smyslu a jakým právem. Jakým právem hubíme všechno živé? Domorodce považujeme za necivilizované, ale co jsme my?! Pokud vím, oni si života váží. My stále někam spěcháme. Ať už na důležitou schůzku nebo domů. Chvátáme i se smrtí. Už ji vlastně chceme mít za sebou a život si ani nedokážeme pořádně užít.
Ne, to my jsme necivilizovaní, neboť jsme „ničitelé všeho tvorstva“. Jsme krutí a bezohlední. Napadáme slabší, protože víme, že se nemohou bránit. Lidstvo nedokáže být spravedlivé, morálně zdravé a soucitné k přírodě. A inteligence? Možná je lidstvo inteligentní. Možná umí psát, mluvit i číst. Dokonce je technicky nejvyspělejší, ale úcta k podřadně nadřadným druhům u něho zmizela s příchodem Homo sapiens a pokud se nepolepší… čeká ho brzký konec, o který se zaslouží jedině lidstvo samo.