Střepy

Seděla na zemi a dívala se na svět skrz skleněné střepy rozbitého zrcadla.
V tom mlžném obraze byl svět najednou nějaký pochroumaný, na jedno oko slepý s chromou rukou a kulhal. Kulhal v neměnné cestě za poznáním vlastního já, které se někam vzdálilo a jako trucovité dítě teď nechtělo zpět.
Přes všechny prosby a nářky se rozhodlo zůstat tam, kam ho před mnoha týdny uklidila, aby nepřekáželo.
Proč ho vlastně tak odklidila? To sama nevěděla, prostě se jí nezdálo dost dobré pro to, kým chtěla být, nebo s kým chtěla být? Nevěděla, necítila nic, žádná odpověď nepřišla. Jednoduše muselo pryč a tečka.
V šíleném zmatku hledala nějaké řešení. Jakékoliv, cokoliv co by ulevilo její zmučené duši. A narážela do stěn, beze slov a bez pocitů.
A i když se tomu bránila nakonec stejně nezbylo nic jiného než vzít lepidlo a slepit to rozbité zrcadlo dřív, než si toho někdo všimne.
Ale půjde to vůbec? Půjde slepit něco, co někdo roztříštil na tisíc kousků?
Spoje jsou stále vidět, jako jizvy na tváři, a navíc uprostřed jeden kousek chybí, celkem maličký, ale chybí.
No nic, nechá zrcadlo jak jak je. Špatně slepené, s chybějící částí.
Uzavře ho do kovové skřínky na tisíc západů a půjde dál přemlouvat to své já, aby přestalo trucovat a vrátilo se zpátky. Vždyt kdo vlastně potřebuje zrcadlo, které se dá tak snadno rozbít?