Strach

Strach je pocit, který každý dobře zná. Zdravý strach nás má upozornit na možné nebezpečí, zaktivovat naše obranné systémy, zvýšit náš výkon na maximum. Někdy stačí jen obavy, pochybnosti, které nás vedou k zvládnutí nějaké náročné situace. Často se ale strach dokáže znásobit, rozrůst, vymkne se naší kontrole. Přestane být rádcem a pomocníkem. Takový strach rozleptává duši, v průběhu času se naše představy mohou stát skutečností a realita nám zmizí před očima. Hroutí se nám svět, ale vlastně se hroutíme my sami. Jak se to děje?

Otázka: "Čeho se opravdu nejvíc bojíš?"

"Bojím se, že když budu zlobit, tak mě maminka přestane mít ráda!"

"Jsem zamilovaná a mám pořád větší strach, že mě můj kluk nechá. Už mi nepíše tak často esemesky, někdy jde ven radši s kámošema než se mnou. Snažím se být vtipná, mít vždycky čas a oblíkám se v jeho stylu, ale bojím se, že ho začínám nudit. Jestli mě nechá tak nevím, co budu dělat."

"Mám strach, že neudělám zkoušky.Fakt se snažím, ale už tomu vůbec nerozumím a nebaví mě to. Dost se v tom plácám, chodím ještě na přednášky, ale připadám si tam jako ve zlým snu, všechno jde mimo mě, připadám si jako za sklem. Doma čučím do skript a myslím jen na to, jaká to bude katastrofa a už radši skoro s nikým nemluvím. Naši to prostě nepochopí. Jsem k ničemu."

"Bojím se chodit do školy. Bojím se party kluků z vedlejší třídy. Bojím se říct, že mě mlátěj, bojím se, že se to dozví táta a řekne, že jsem srab, protože já jsem srab, ale nechci aby to všichni věděli. Nesmí se to nikdo dozvědět.Často se mi chce brečet, ale nemůžu. Bojím se, aby to na mě nikdo nepoznal."

"Jsem nezaměstnaný už asi tři měsíce, manželka o tom neví. Myslí si, že normálně chodím do práce. Bojím se jí to říct, zvlášť teď, když je jasný, že si práci neumím sehnat. Nejdřív jsem to odkládal, že třeba nebude nutný s ní o tom mluvit, protože si hned něco najdu, jako že budu mít větší motivaci, ale nevychází to. Už jsem z toho tak unavenej, ze všeho, asi hlavně z toho předstírání, měl bych o tom začít mluvit, ale nějak nemůžu. Když mě odepíše ještě ona, tak to už bude konec.."

"Je to trapný a nerada se k tomu přiznávám, ale nedokážu už vůbec jezdit metrem, trvá to už skoro rok, mám z toho panický strach, ani nevím, jak to vlastně začalo. Dost mi to komplikuje život."

To všechno jsou konkrétní strachy, situace, které se dějí nám, kolem nás dnes a denně. Jen pár příkladů, dějí se i horší věci. Jen taková sonda, pokus o přiblížení, vcítění se. Není těžké se vcítit, alespoň doufám, že není.
Přitom já věřím tomu, že věci, kterých se nejvíc bojíme, nám nemohou ublížit, pokud jim sami nedovolíme, aby nás zraňovaly prostřednictvím strachu samotného. Protože strach v nás způsobuje, že se naše představy stanou skutečností.
Člověk by se v životě neměl bát ničeho, kromě strachu samotného. Pokud to dovolíme, můžeme zničit nejen sebe sama, ale je důležité si uvědomit, že strachem můžeme dobře ovládat druhé. Strach lze využít velmi dobře k mocenským účelům, k šíření zla, protože zlo se živí strachem.