Další den, stejná krize

Ještě další takhle probdělá noc v myšlenkách na ní a asi se doopravdy zblázním... V noci mi proběhlo hlavou tolik myšlenek, tolik trápení... Přemýšlel jsem, už uplynula dlouhá doba, přijde mi to jako věčnost od té doby, co odešla, pořád se ale drží ve mně... Já se ji snažil vystrnadit, opravdu jsem se o to pokoušel, tolik mě zlomila, mockrát mi ublížila, ale nakonec je ta láska vždycky silnější než všechno příkoří, které mi způsobuje... Já už to nevydržím, mám takový pocit, že ať chci nebo ne, tak jí opravdu budu milovat věčně, nakonec na tom není nic tak špatného, ona si to zaslouží, ale je to pro mě neustálé soužení... Trápím se k smrti, jsem tím tak unavený, vyšiluji, je mi tak zle.. Kdyby mě alespoň vyslechla, pokusila se mě pochopit... Tolik mi křivdila... Já jí dal s důvěrou celé srdce, věřil jsem jí, ačkoliv si to nemyslí... Nyní kvůli tomu trpím každým dnem. V noci nemůžu spát, mám neustálé deprese, myslím jenom na ní a na smrt, nic jiného mě snad už ani nenapadá, celý můj život se odporoučel s ní... Nevím co si mám počít...Nevím... asi už to vážně nevydržím... Přemýšlel jsem, jestli budu někdy moct miliovat někoho jiného a vyšlo mi, že to nejde... Přijde mi, že kdybych snad políbil někoho jiného, stejně bych při tom myslel na ní, dívám se na dívky, které potkám a prostě v nich nevidím nic.. Vůbec nic... Vidím jenom jí. V noci jsem se probral, celý zpocený s jedinou myšlenkou, s jedinou tváří v mysli, s tou její... Já nedokážu jít dál, můj život se zastavil... Můj? Spíš její... Já nad ním žádnou kontrolu stejně nemám.. Myslel jsem, že půjde zapomenout, že se o to stačí jenom snažit, vymazat jí, nevídat jí, ale je to na nic, spíš je to ještě horší.. A já už to nevydržím... Nemám na to. Opravdu ne... Nemůžu nic dělat, ona mě nevyslechne...