JÁ

Zase sama. No když si to tak vezmu, tak ještě pořád. Ptám se sama sebe, proč si se mnou chodil,
proč se mnou chvíle netrávil.
Proč když jsme smutní , tak čekáme na další den s domněním, že spánkem všechno zapomene. Proč ale další den není o moc jiný, i když přeci jen něco se změnilo. S jiným dnem přišlo jiné trápení.
Proč se snažím všechno překonat a pak se stane nějaká maličkost a na mé tváři se objeví mně známé slzy. A zase pláču. Nejde to zastavit. Najednou si vzpomínám na všechno zlé. A pokaždé si vybavím, co ošklivého mi napsala moje kamarádka, když jsem byla na nejhlubbším dně, jaké může být. A přez to s ní dál kamarádím, jakoby se vůbec nic nestalo. Jakoby mi vůbec neublížila.
A pak mám zase mou "skvělou" náladu, při které se na mě to všechno sesype. A to jsem si myslela, že už jsem v pořádku, že už jsme zapomněla. Stydím se. Strašně se stydím, že jsem tak citlivá. A proč vlastně taková jsem? Ptám se.