Život ve vzpomínkách

Se slzou stékajíc mi po tvářích znovu usínám. Možná se i probudím, možná ne. Vzpomínky jsou jako pepř. Život se s ním dá přikořenit, ale když to přeženeš, začne létat vzhůru. Obklopí tě ze všech stran. Oči začnou spouštět malé kapky bolesti. Dostane se ti do plic. Krutě ti dovolí dýchat. Řeže ti do úst. Nemůžeš spát. Říkáš si, že všechno uteče. Proč vlastně žijeme? Abychom si prožili bolest, radost, lásku a rány života. Ale i tahle chvíle skončí. Teď si přečteš tenhle článek a během několika málo vteřin, možná minut, bude konec řádkám a skončí to úplně jinde než to začalo. Mít tak někoho po boku, kdo by pomohl. Někoho, kdo by pohladil, obejmul, políbil. Ale co kdyby po čase, který jisto jistě uběhne, tě viděl takového, jak se vidíš sám? Nechtěla bych aby mě někdo viděl tak, jak se vidím sama. Bez dobra v duši, se zlostí v očích. Tvrdohlavou, věčně zakomplexovanou. Otravnou, nezajímavou. Negramotní a nemotornou. Oči malé a obě jiné. Nos křivý, velký a překážející. Ústa malá, nepotřebná, nezajímavá. Vlasy splihlé, mastné a zničené. Třeba jednou umřu tak, nebudu mít vlasy, nebudu mít jiskru v očích. Budu bez přátel, bez lásky. Sama se svými vzpomínkami, které mě budou pálit v očích, budou mi sužovat hrdlo. A proč? Protože jsem si nechtěla připustit, že jsem hezčí, jak zevnitř, tak navenek. Protože sama vím, že už to lepší nebude. Čas uběhne, vzpomínky zůstanou, ale život se vytratí. Někdo přijde, obejme tě, pohladí a třeba i políbí. A ty zjistíš, že nezáleží, že tahle chvíle za okamžik pomine, ale záleží na tom, že tu je teď, s tebou. A vidí tě takového, jaký by jsi měl být. Ale věř, že ve skutečnosti jsi mnohem, MNOHEM krásnější…