Má láska je zatracena

"Kdy už se začneš chovat dospěle? Už tě nemiluju. Je mi tak líp." Stačilo mi číst tato slova a rozklepal jsem se jako před měsíci, moje srdce začalo tlouct, tak intenzivně. Je ti tak líp, rozhodla jsi se z pádného důvodu a já to ani nejsem schopný akceptovat. Ale jsem, jsem schopný to akceptovat, ale nejsem schopný tě přestat milovat, v tom je ten problém i rozdíl. Ne, nebudu tě s tím otravovat celý život. Už tě nebudu budit ráno, ale sám se ráno asi bohužel budu budit i nadále. Jsem bezohledný, dětinský? Bože posíláš mě k psychiatrovi, třeba ten mě odnaučí milovat nebo mě to naučí nějak jinak? Naučí mě být dospělým nebo prázdným člověkem bez citů? Opravdu mě to naučí? Asi nevíš lásko, jaké to je mít někoho tak hluboko v srdci, když si o někom myslíš, že je ten pravý, že lepší není, že pro něj stojí za to žít i nežít... Jinak bys nemohla říkat takové chladné nesmysly. Už o mou lásku nestojíš? Ne nestojíš, mám smůlu, ale neboj budu to akceptovat, chápu, že jí nedokážeš opětovat, i když mě to mrzí. Snažil jsem se, přestat věřit... ale to jsi vždy chtěla, abych nám věřil a já to dřív nedokázal a když jsem to dokázal... Přestala jsi věřit ty, jak paradoxní. Jsem ti vděčný, že jsi mi ukázala, co to je žít, že jsi mě dělala šťastným. Opravdu na tebe nezapomenu, to nejde, po tom všem, nedávám srdce každému, byla jsi první, které jsem ho dal, s důvěrou jsem se ti otevřel, ale skončilo to špatně, pro mě špatně... Tobě je líp, asi jsem tě miloval málo, miloval jsem tě špatně, jinak by ti to bylo líto jako mě... Mrzí mě to.. Nemám právo ti v životu bránit, pořád tě vracet zpátky do minulosti. Tak jsem ti slíbil, že už tě opravdu nechám, nebudu ti dokazovat, co pro mě znamenáš ani ti dávat najevo mou lásku. Doufám, že tě přestanu milovat časem, protože jinak se v nějaké slabší chvíli stejně odpravím, protože je život bez tebe jen hořkým trápením. Tak sbohem, snad se smířím s tím, že už s tebou nikdy nemám mluvit, snad se smířím i s tím, že už nebudu mít to štěstí tě obejmout ani tě políbit.