Všichni nemají srdce na povel

Asi se budu trochu opakovat, ale říkalas, že si hledám zámínky, proč se v tom utápět, to jsou nejhorší kecy, co jsem od tebe mohl slyšet, strašně rád bych si tě vyrval z hlavy i ze srdce, už na tebe nemyslel, přál bych si, abys mi vrátila srdce, abych mohl žít dál. Ale pozor, na vzdory tomu všemu, se mi dneska o tobě zase zdálo, ve snu jsi mě objímala a mě tlouklo srdce, prostě mi jen tlouklo radostí a ty jsi se ho dotýkala, jak tomu mám asi poručit? Jak mám poručit něčemu, co neovládám? To asi nedokážeš pochopit, akorát mě pokaždé obviníš z něčeho jako, že se v tom utápím schválně, že se snažím ti ubližovat a jsem vůči tobě bezohledný, no haha, jak směšná jsi. Sice jsi mi vyčítala, že jsem sobecký, arogantní, ale myslím, že by ses napřed měla podívat na sebe, a ohledně tý bezohlednosti... Opustila jsi mě jako hrstku prachu, vůbec jsi se nezajímala, jak mi asi bylo, ty ani nevíš, kolikrát jsem kvůli tobě málem umřel. Vůbec si nepřipouštíš zodpovědnost, která je v každém vztahu a takhle to nikdy nikam nedotáhneš, vykašlala jsi se na mě, nenechala jsi mě skoro ani promluvit si s tebou, cožpak ti nedocházelo, jak mi je? Nebo jsi myslela jen na sebe a svojí bolest? Pamatuji, že pokaždé, když jsem s tebou pak mluvil jsi mě zabíjela očima, pamatuji, že jsi byla zaslepená vlastním smutkem, takže jsi mě lámala pokaždé ještě víc, svýma řečma o tvé bolesti, jakobych ani neměl vlastní pocity... Dřív jsem doufal, že mě budeš schopná vyslechnout a pochopit a že se mi budeš snažit pomoci, ale radši jsi se otočila a utekla. Nezasloužíš si mojí lásku, protože je na tvůj vkus až příliš hluboká, ale stejně tě miluji... Nevím proč, prostě to tak je! Tak si aspoň nech ty kecy, že se v tom snažím utápět, opravdu nemám už náladu na taková nesmyslná slova. Klidně si vůči mě vymýšlej taková nesmyslná tvrzení, alespoň je to pro tebe snažší, ale jednou pravda možná vyjde na povrch a třeba ti i dojde, že jsi něco ztratila.